Dvacet let po zboření zdi se v Berlíně pořád spojuje. Tentokrát západoněmecké umění s východoněmeckým. Státotvornější výstavu abys pohledal: kurátor Eckhart Gillen hned v úvodu expozice Umění a studená válka návštěvníkům při prohlídce zdůrazňuje: „Tady vidíte stát kolektivní masu proti individualitě, ale to byl začátek 50. let, pak už nacházíme spíš společná východiska.“ Mluví o návrzích dvou pomníků z roku 1952. Jeden měl stát v Buchenwaldu a je od východního Němce Fritze Cremera. Je to monumentální sousoší z několika anonymních postav se sveřepými tvářemi, které hledí kamsi do budoucna. Druhý navrhl západní Němec Bernhard Heiliger pro hranici s východoberlínským sektorem. Měl to být památník neznámého politického vězně, monument v podobě klečícího bezbranného torza obehnaného ostnatým drátem.
Nakonec se ani jedna socha nerealizovala, ale ten odlišný přístup, stavějící hráz (ke všemu) odhodlané socialistické masy proti pohnutému příběhu jednoho trpícího člověka, je na jejich modelech dobře vidět. V dalších sálech se ale žádný konflikt Východ vs. Západ nekoná. Jestli jsou tato díla něčím poznamenaná, tak celonárodním traumatem z druhé světové války a vyrovnávání se s vinou za její rozpoutání; v tom nehrálo roli, jestli měl umělec za okny ateliéru tu stranu zdi, na kterou se dalo malovat, nebo tu druhou, ze které na něj čtyřiadvacet hodin denně mířily samopaly.
Bylo by docela poučné udělat podobnou výstavu i u nás. V čem byl společný jmenovatel oficiální československé výtvarné scény s tou neoficiální, respektive podzemní? Je vůbec nějaký? A dala by se z té povolené části vybrat díla, která by tak jako ta v Berlíně nepůsobila jen jako doklad tuposti jedné éry naší historie? V Česku po takové výzvě pochopitelně není poptávka. Zatímco v Německu totiž takový projekt může ukázat, že těch několik desetiletí silou oddělené paralelní světy měly ve skutečnosti mnohem víc společného, než jak to na první pohled vypadalo, u nás je o tomto faktu přesvědčený každý hospodský štamgast: namočili se přece všichni, tak jakýpak mezi nima dělat rozdíly – komouš nebo hrdina, my jsme jedna rodina.
No, asi by stálo za to, aby se toho nějaký kunsthistorik chopil. Paradoxně z opačného důvodu, než proč se do toho pustili v Berlíně. Aby ukázal, že rozdíly tu opravdu byly.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
