S Martinem E. Kyšperským o alternativní hudbě, snech a studené ruce Toma Waitse
Kapela Květy už před třemi lety obdržela cenu Anděl v kategorii alternativa. Pozoruhodná alba Střela zastavená v jantaru (2007) a Myjau (2009) však měla teprve přijít. Jsou výjimečná surreálnou poetikou textů, hudebním aranžmá i procítěným zpěvem frontmana Martina E. Kyšperského. Na pódiu je ale nepřehlédnutelný také pro své dva metry výšky a tím, že nejpozději po třetí písni začne vyprávět nějaký sen.
Proč kapela Květy vydala nové album Myjau také jako dlouhohrající gramofonovou desku?
Pro mě je deska těžko překonatelný hudební nosič. Když člověk pouští vinyly na kvalitním gramofonu, hloubky i výšky znějí jinak, zvuk působí tepleji. Deska také vyžaduje jiný způsob zacházení: nejde ji nosit na dně tašky, přepalovat nebo přeskakovat skladby. A obal desky už působí v interiéru jako artefakt či obraz. Sám mám doma stovky starých desek, miluju to.
Jak jste se k jejich sbírání dostal?
Můj táta, který k hudbě nemá žádný hluboký vztah, mi jich asi ve třinácti letech dovezl zhruba metr. Byl u toho, když se kdesi bourala hospoda, a někdo tam nechal svou sbírku, kterou už – kdoví proč – nechtěl. Tehdy zrovna kompaktní disky nahrazovaly kazety a desky se zdály být už úplně přežité, ale já jsem jim stejně podlehl. Pamatuji si, jak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu