Černí psi v nás

„…možná musí zemřít tisíce lidí, aby miliony jiných mohly být navždy šťastní.“ Bernard má myšlení typického bolševika (nebo nácka, tezi „když se kácí les, létají třísky“ milují obě ideologie), ale klasickým komunistou není. Minimálně geograficky. Bernard chtěl totiž komunismus vybudovat v Británii, respektive v celé západní Evropě, protože to podle něj byla po druhé válce nejlepší cesta pro lidstvo, o tom byl přesvědčený i poté, co z komunistické strany vystoupil po sovětské invazi do Maďarska. Bernard v tom byl zprvu zajedno se svou ženou June. Ta ovšem dala bolševikům vale ještě před rokem 1956 a zbytek života se na rozdíl od svého muže vyrovnávala se svou mladickou pitomostí.

Bernard je racionální až za hrob, June spirituální. Oba chtějí lepší svět pro celé lidstvo, oba se nakonec nedokážou srovnat ani sami se sebou. Ian McEwan (1948) historii tohoto páru přibližuje pomocí jejich zetě, který se skrz něj v době pádu berlínské zdi seznamuje s genezí rozdělování světa na dvě půlky oddělené neprůchodnou zdí. Podobnou, jaká časem vyrostla i mezi jeho tchánem a tchyní. Chorobnost té zdi přitom symbolizují dva psi, se kterými se kdysi June potkala na výletě ve Francii: původně gestapácké bestie, které v kraji útočí na bezbranné poutníky. Tito černí psi přitom June nachází v každém člověku, i sama v sobě, je to pro ni zhmotněné zlo, které v každém, ano, skutečně v každém, nenápadně číhá, až ho páníček vypustí ven a ono se bude moct zakousnout do čerstvého masa.

McEwan v dokonale vystavěném románu ukazuje, že černí psi nikdy nezmizí. Na tom žádný pád zdi nic nezmění. Ostatně není náhodou, že nechá Bernarda pocítit stisk jejich čelistí právě ve chvíli, kdy překvapeně zírá na přechodu mezi západním a východním Berlínem, jak Německo oslavuje své znovusjednocení.

Svět je plný Bernardů a June, svět je plný černých psů, posteskne si čtenář, když dojde k poslední stránce románu. A nejspíš dodá, škoda že také není plný tak empatických prozaiků-pozorovatelů, jakým je Ian McEwan.

IAN MCEWAN: ČERNÍ PSI
Přeložil Ladislav Šenkyřík, Odeon, 156 stran