Malíř Josef Bolf se vyrovnává se světem umění a hlavně sám se sebou
Na současné výtvarné scéně je momentálně nepřehlédnutelnou postavou. Josefa Bolfa (1971) je najednou plno, jeho malby vystavují nejlepší síně v zemi, jeho obrazy se dobře prodávají u nás i v cizině, nedávno mu vyšla i vydařená monografie. Když před čtrnácti dny otevřel svou výstavu v Galerii hl. města Prahy, během vernisáže se na ní kvůli zájmu publika skoro nedalo hnout. Ještě před pár lety přitom tenhle šedovlasý malíř vážně řešil, jestli má pro něj vůbec smysl nějaké umění dělat. Jeho příběh nakonec není jen zprávou o tom, jak se vyrovnat se světem výtvarného provozu, ale i sám se sebou.
Bolesti v těle
Do pěti let vyrůstal ve vile na Barrandově, pak se ale jeho rodiče z pronajatého bytu přestěhovali na Jižní Město. Kontrast mezi bydlením v prvorepublikovém ráji se zahradou a v socialistické noční můře s rozestavěnými betonovými krabicemi v Bolfovi zůstává dodnes: když člověk pátrá po tom, proč jsou jeho obrazy plné beznaděje a zoufalství, záhy mu dojde, že vlastně zachycují právě Bolfovy vzpomínky na vyrůstání v období tvrdé normalizace.
Jako mladý měl rád Schieleho nebo Kokoschku, kreslil si autoportréty, v nichž se snažil o podobné expresivní zachycení sebe samého, jaké se dařilo jeho vzorům. Po střední výtvarné škole se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
