Africká hračka pro české děti

Ranní slunce zalilo jídelnu. Za okny skřehotají velcí marabuové a přede mnou leží smažené vejce a něco, co připomíná párek. Dan se zase zpozdil. Proč mě to vlastně ještě překvapuje? Jsem přece v Africe. Po několika minutách se objevil u stolu. „Promiň, zdržel jsem se ve sprše.“ „Ty jsi stihl sprchu?“ upřímně závidím. „Ty ne?“ „Vypnuli proud právě, když jsem se do ní chystala.“ Dana evidentně těší, že konečně vím, jak vypadá africká koupelna.

U snídaně probíráme plány na dnešek. Hlavním principem rozvojové pomoci, tak jak ji provozuje naše sdružení ShineBean, je povzbuzovat vlastní aktivitu místních lidí a podporovat tak jejich ekonomickou samostatnost. Třeba tím, že jim dáme práci. A proto teď obcházíme kamenické dílny a chceme po nich, aby zkusily z mastku vyrobit postavičky pěti Kiumbů (Kiumbé je svahilsky bytost). Ty pak spolu s knížkou příběhů a stolní hrou budeme v Česku prodávat a zisk z prodeje použijeme tady v Keni na další projekty. Zatím ale obcházíme kamenické dílny a moc se nám nedaří. Potřebujeme, aby kameníci byli schopni udržet stále stejnou kvalitu, rozměry, výrazy postaviček. A to není jednoduché. Většinou nechápou, proč nemůže být oko výš, pusa zahnutější a nos o dva milimetry širší. Často ani netuší, co to milimetr je. „Proč chceš něco takového, vyřežu ti krásného lva nebo nosorožce.“

Moc by nám pomohlo něco, čím bychom mohli přesně měřit. Dan mi posunky popisuje nástroj, který by se nám hodil. „Šuplera!“ Seženeme ji tady? „Jak se to vlastně řekne anglicky?“ „To nevím. V mém jazyce luo to je rapim, ale to nám tady nepomůže.“ „A co svahilsky?“ „To taky neznám. Potřebovali bychom znát jméno v místním jazyce kisi.“ Vyrážíme na průzkum a jsme úspěšní. Tedy až na vyjednávání o ceně. Přestože je smlouvání Danovým koníčkem a já jsem se tvářila, že ho vůbec neznám, tentokrát moc úspěšný není. Obchod je indický a asi dobře vědí, že jsou jediní, kdo tuto vzácnost nabízí.

Se šuplerou vyrážíme do Tabaky. Jedeme krásnou kopcovitou krajinou s roztroušenými domečky z hlíny a malými políčky se spoustou banánů. Občas potkáme stádo dobytka, děti s otepí dřeva na hlavě nebo ženy vracející se s vodou od studně. Hned po příjezdu nás vítá dětské volání „How are you?“ To je něco jako pozdrav pro bělošku. Zastavujeme před dílnou Zablona, který nám podává tři dobře vyřezané a krásně hladké postavičky. Podívali jsme se na sebe s Danem a je nám jasné, že jsme našli člověka, kterého hledáme. Zablonovi se zase moc líbila naše šuplera a hned ji vyměnil za krejčovský metr, kterým svou práci doposud měřil. „Tohle je dobrá věc, to si taky koupím.“ Jedna šuplera představuje víc než polovinu měsíčního platu lidí ve vesnici.

Procházíme několik obchodů s výrobky z mastku. Mnoho lidí v Tabace se snaží uživit vyřezáváním figurek, které se prodávají většinou v Nairobi, někdy i daleko za hranicemi Keni. Pomocí pil, mačet a nožíků dokážou vytvořit nádherná díla. Přesto tahle jejich speciální dovednost nezajistí slušnou práci pro všechny. Turistů přijíždí do Tabaky opravdu velmi málo.

Pozdě odpoledne jsou vzorky konečně hotové. Posílám fotky do Čech a čekám na potvrzení, jestli můžeme pokračovat v práci. Dostávám ho téměř obratem a s ním i první náhledy knihy, komiksu a pravidel stolní hry spolu s krabicí, ve které bude všechno uloženo. Mám radost, povedly se přesně podle představ.

Začíná se stmívat. Zapadající slunce probarvuje na obloze nádherné mraky. Nasedáme do auta a odjíždíme. Zítra budeme hledat někoho, kdo Kiumby nabarví. Cestou si povídáme o rodinných hodnotách a tradicích v Keni. „Proč v tvojí generaci už není tolik populární mnohoženství?“ ptám se Dana. Čekala jsem trochu osvícenější odpověď, ale Dan je praktik: „Mít dvě ženy je drahý. A pak, žádná trochu vzdělaná holka na to už dneska nepřistoupí. Někteří moji bratranci mají dvě ženy, ale to je šílenost. Nikdo z nich nemá práci. Určitě budou mít víc než deset dětí. Jak je uživí?“ Jsem ráda, že vzdělání je k něčemu dobré. A doufám, že kameníci, se kterými jsme dnes začali spolupracovat, svoje děti uživí.