Komorní drama v divočině

„Jako lékař jsem poznal mystickou hodnotu utrpení, jako povstalec hodnotu uvědomění, jako voják hodnotu blízkosti smrti,“ řekl o sobě Guimarães Rosa, který měl předtuchu, že zemře v témže roce, kdy vstoupí do Brazilské literární akademie. To se také stalo, zemřel tři dny po svém slavnostním projevu.

João Guimarães Rosa (1908–1967) měl stejně dobrodružný osud jako hrdinové jeho románů a povídek. Byl to vášnivý polyglot, bojovník v brazilské občanské válce 30. let minulého století, povstalec, vojenský lékař, diplomat, hluboce věřící i chorobně pověrčivý člověk a obdivovatel divoké krajiny brazilského severovýchodu, nazývané sertão. Sám o sobě Rosa v jednom rozhovoru prohlásil: „Můj svět spoluvytváří také diplomacie, zkušenost s koňmi, kravami, náboženstvími a jazyky.“ Když působil jako konzul v nacistickém Německu, pomohl mnoha Židům získat víza a zachránil je tak před smrtí. Všechnu tuto životní zkušenost Guimarães Rosa vložil do svých knih, které dodnes slouží jako záminka pro světové kongresy literárních badatelů.

Krása, která nahání hrůzu

Česky vyšlo už dokonce dvakrát Rosovo stěžejní dílo Velká divočina: cesty a některé další kratší práce v časopisech či povídkové sbírce Brazilské novely. Rosa se nejvíce inspiroval příběhy z rodného kraje Minas Gerais, z pustiny sertão nebo…