Pomoc v Jemenu

Je horko a sucho, vítr se v tornádech spouští k zemi a zvedá ohnivá mračna písku a prachu, která ucpávají oči i plíce. Vzdálené hřmění připomínající bouřku mě rychle probouzí a já si uvědomuji, že dnes ráno se za kopci opět bombarduje. Je sedm ráno a já vystupuji z auta na školním dvoře ve vesnici al-Jama v provincii Hajja, kde budeme distribuovat humanitární pomoc pro přesídlené osoby. V srpnu vypukla v pořadí již šestá válečná etuda mezi ústřední vládou v San’á a šíitskými vzbouřenci v čele s klerikem Abdulmálikem al-Húthím v provinciích Sa’ada a Amran v severním Jemenu. Od té doby uprchlo ze svých domovů na sto padesát tisíc lidí hledajících bezpečí v sousedních provinciích v Jemenu a Saúdské Arábii.

Za horkého rána je školní dvůr obklopen čekajícím davem. Každá rodina dostává příděly podle její velikosti. Distribuují se matrace, plastové podlážky, deky, kuchyňské potřeby, vařič a některé další potřeby. Po čtyřech hodinách nezbylo z nákladu čtyř kamionů nic a my se vracíme do kanceláře. Pro příště je třeba zlepšit mnoho věcí, přivézt více hmotné pomoci a léků. Po obědě mě čeká pravidelná návštěva tábora al-Mazraq, který momentálně poskytuje útočiště takřka deseti tisícům přesídlených osob.

Můj tlumočník Muhammad už na mě čeká, a tak se mohu vydat na svou pravidelnou pochůzku po táboře. První zastávka je u registrace nově příchozích. Zjišťuji poslední novinky, odkud lidé přicházejí a proč, dozvídám se o evakuaci Jemenců z pohraničních oblastí Saúdské Arábie, kam se boje nedávno rozšířily. Většina nových uprchlíků je z marginalizované skupiny Achdamů, nejchudší sociální vrstvy jemenské společnosti. Ještě před začátkem ramadánu uprchli před bombardováním do sousední Saúdské Arábie. Teď musejí prchat znovu, mnozí již potřetí. Málokomu se podařilo vzít si s sebou víc, než měli právě na sobě, a bez osobních identifikačních průkazů
nebudou být moci registrováni.

Od registrace pokračujeme do nedalekého přijímacího střediska, kde jsou ve třinácti armádních stanech ubytováni registrovaní noví příchozí. V těžkých teplých stanech se tísní kolem sedmi až dvanácti rodin, tedy třicet až padesát lidí. Lidé spí na holé zemi, nejsou podlážky ani matrace. Muži spí venku, aby si ženy a děti mohly přes noc odpočinout. Není dost jídla, zdravotní péče, bezpečí ani soukromí. Lidé si zbudovali toalety uvnitř stanu, neboť společných latrín je málo a jsou znečištěné. Někteří zde budou muset strávit i několik týdnů, než pro ně bude k dispozici vlastní stan v táboře. Obcházíme s Muhammadem stan za stanem a identifikujeme zranitelné skupiny lidí.

Po více jak hodině se vydáváme na monitorovací pochůzku po táboře. Zjišťuji, co se kde děje, a snažím se identifikovat potenciální bezpečnostní mezery a najít řešení. V táboře je oficiálně takřka deset tisíc lidí, mnoho nových příchozích našlo své příbuzné mezi stávajícími obyvateli tábora a ve stanech pro pět osob tak mnohdy bydlí až tři rodiny. Hygienické podmínky komplikuje množství zvířat, která s sebou jako jediný majetek přivedli uprchlí farmáři. Zvířata jsou cenná komodita, která často sdílí se svými majiteli i stan.

Je půl páté, zapadá slunce a je načase opustit tábor. Z bezpečnostních důvodů musím coby dobrovolník OSN být do tmy zpět v kanceláři, která je hned v sousedství v hotelu. Rychle sepisuji, co jsem zjistil a jaká doporučuji řešení. Za dnešek bylo registrováno 192 nových rodin, ani pro jednu z nich nebude určitě v budoucím týdnu volný stan. Na hodinu se ze mě stává organizační článek kanceláře, vydávám platby, přijímám faktury, sepisuji prezenční list pro dnešek a chystám plán misi na zítřek. V sedm spěchám na večeři, v osm začíná koordinační schůzka s ostatními humanitárními partnery.

V jedenáct hodin večer odevzdávám zápis ze schůzky, uzavírám pokladnu a belhám se do pokoje. Kéž bychom alespoň zítra měli trochu času si sednout s kolegy, zakouřit vodní dýmku a zažvýkat trochu toho jemenského kátu. Pro teď mě ale čeká jen další náročný den, plný smutných příběhů se šťastným koncem.

Napište nám svůj jeden den na [email protected].