Chtělo by co nejrychleji do Evropy, ale brání mu pár maličkostí. Ještě nepohřbilo své mrtvé z nedávné války, vládnou tu mafiáni a největším vývozním artiklem je železný šrot. Naši reportéři navštívili zemi, kterou si Evropská unie velmi draze hýčká.
Závoj droboučkých částeček prachu mu pokrývá celý obličej, výrazněji z něj vystupují jen namodralé obloučky pod očními důlky a popraskané žilky v očích.
„Když jdeme do terénu, člověk toho moc nenaspí,“
krčí rameny šestatřicetiletý muž v maskáčích a člověk přitom marně hledá sebemenší známku emoce, která by vráskám na tváři
Allana Robinsona
vtiskla alespoň na moment konkrétní výraz. Na emoce je ale v Robinsonově kanceláři v kosovském hlavním městě Prištině, jak sám říká, prostě pozdě.
„Tisíc devět set čtyři, tolik ještě zbývá,“
zapíchne ukazovák doprostřed papíru před sebou. „
Všichni jsou pravděpodobně mrtví, šance, že by se někdo z nich objevil, klesá každým dnem,“
říká pan Robinson nad seznamem pěti tisíc lidí, kteří zmizeli v průběhu kosovské války. Někteří leží neznámo kde pod zemí, některá jména patří na Robinsonově seznamu ke speciální kolonce „neidentifikováno“: Robinsonův tým v kosovské krajině nalezl už tisíce zlomků kostí, útržky oblečení či kusy tlejících lidských ostatků, z nichž se identita člověka ani při sebevětší…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
