Vymýtit tu bolest

Viola Fischerová je stálicí současné české poezie a stala se jí už v roce 1993, kdy jí vyšla Zádušní mše za Pavla Buksu. Básnířka tehdy nakročila směrem, kam se před ní odvážil málokdo. Verše o smrti, tíze, lásce podané tak naze a přímočaře, bez závojů plochých obrazů, verše horké a zároveň studené jako nůž zanechávaly v člověku drsnou stopu a nedalo se na ně zapomenout. Následovaly další výborné sbírky – Matečná samota, Předkonec či Písečné dítě, přijaté s pochvalným pokynutím hlav kritiků, které si zároveň nacházely mnoho čtenářů a čtenářek především mladé generace.

Viola Fischerová (1935) teď přichází se sbírkou Domek na vinici, kterou označuje jako pokračování seriálu – „on je to vlastně takový Předkonec 2, jenže tentokrát vztažený na mne“. Téma je totiž stále stejné – odkrytí vlastního intimního prostoru, jeho vivisekce, zkoumání bolesti, o níž se běžně nemluví, a její vymýcení verši. Domek na vinici je však možná jedna z nejlaskavějších sbírek, co se oné temné drsnoty týče. Tentokrát jsou básnické obrazy a prostředky mírnější, jakoby zastřenější, a člověk se tím pádem může sbírce oddat naplno, na jeden zátah, aniž by – jako je tomu u minulých sbírek – musel po chvíli knihu odložit a k veršům se vracet, protože zkrátka tolik nálože smutku neunese.

Zároveň je obraz domku pevným bodem při setkávání s mrtvými muži, stárnutím a blízkostí smrti. Je to místo s teplým prahem na prosluněném jižním pobřeží, místo, které se klene nad bolestí a ozývá se v něm zvuk cikád. Je v něm i nové světlo, nová láska, ono písečné dítě z předchozí sbírky: „holka jako by vypadla z tvého a mého hnízda/ I ty bys s ní kradl koně s tím dítětem, kterého ses tak bál/“.

Ve sbírce existuje naděje, jejíž život započal už v Písečném dítěti. Na konci, překvapivě prozaickém, se autorka znova pokouší setkat s mrtvými, kteří jsou sice vybledlou vzpomínkou, ale pořád v dětské duši existují. A nejde jen o mrtvé lidské bytosti, ale také o věrné psí kamarády. Páter však dětskému hrdinovi na hodině náboženství tvrdí, že zvířata do nebe nepřijdou, neboť nemají nesmrtelnou duši. Tento nespravedlivý křesťanský verdikt, kladoucí zvířata na jiný stupeň hodnotové pyramidy, však dítě nemůže přijmout. Proto si ujasní, že Bůh není otcem, a napíše to „vlasovými písmeny na spodní stranu linolea“. V dětské vzpouře proti autoritě kněze se ukrývá silný moment – jako by nám Fischerová říkala, že Domku na vinici, onoho pevného bodu, lze dosáhnout jen vzpourou proti tradiční představě ráje.

VIOLA FISCHEROVÁ: DOMEK NA VINICI
Agite/Fra, 112 stran