Jsou čtyři hodiny ráno. Naplánovaná služební cesta mě nutí vstát. Vyjíždím ještě za tmy a netrpělivě očekávám sedmou hodinu, kdy začne na ČRo 3 pořad Mozaika. Spolucestující chabě protestují, ale asertivně se bráním, že bych jinak usnul. V klokotu rozhovoru se opatrně chlubím svým odpoledním programem – upevněním držáku na vlajku a vyvěšením státní vlajky, zítra je totiž 17. listopad. Ze zadních sedaček tranzitu se ozývá něco o bláznovi, a tak rozhovor raději stáčím na přijatelnější témata. Po poledni jsem doma, přebírám od manželky hlídání dětí. Jeník skoro čtyřletý a Eliška pětiletá jsou vděčni za jakoukoli aktivitu, takže s upevňováním vlajky problém nemají; Matěj je na prázdninách u babičky, a tak mám o starost méně.
Nejdříve hledáme držák, již před dvěma měsíci ukovaný kovářem. Kupodivu nám hledání tentokrát zabralo méně času než jindy, držák je těžký a žádné z dětí ho neuneslo, takže se nemohl stát jejich kořistí. Poté následuje telefonát tchánovi, který je po prohrané společné sázce mým poradcem a já s ním musím vše, v čem váhám, konzultovat. Tentokrát mi dělá problém místo, kam držák upevnit. Na čelní stranu domu se mi nechce, přece jen se trochu stydím, a dosavadní místo na balkoně, kde vlajku podepíráme sáňkami, mi zase nepřijde dost důstojné. Pantáta jednoznačně určuje čelo domu směrem do ulice.
Vrtání ze žebříku ve výšce pěti metrů a s dvěma dětmi viklajícími…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu