S kým mám žít

Českou kulturní scénu zaplavily temné reflexe současných třicátníků

V době změny režimu procházeli pubertou a teď jsou v krizi. Alespoň podle výpovědí, které se teď objevují napříč kulturní scénou. Silná generace třicátníků, které se někdy – dosti zjednodušeně – přezdívá Husákovy děti, dospěla do věku, kdy je čas na první životní bilance. Zástupci poslední generace, kterou spojuje kolektivně sdílená zkušenost s komunismem, se umějí sami sobě ironicky zasmát, většinou však reflexe jejich pocitů nezakrývají hořkost, smutek a nostalgii po popkulturních artefaktech dětství. Není to nic, co by třicátníci z mnoha koutů světa před nimi neznali. Síla této deziluze přesto překvapuje.

Mezi vzpomínkami a představami

Ač se filmařka

Jitka Rudolfová

(1979) brání sebevíc, její celovečerní debut Zoufalci se nemůže zbavit nálepky generační film. Příběh šestice kamarádů ze střední školy má potenciál oslovit nejvíce právě diváky kolem třicítky, kteří se v životě dostali do slepé uličky a poztráceli cestou pár iluzí o sobě samých i o druhých. Zdánlivě by se dali Zoufalci zařadit do dlouhé porevoluční kinematografické linie „chcípáckých filmů“. To je fenomén, který se ve filmové vědě etabloval na konci devadesátých let, když jej v revue Tamto pojmenovala kritička Petra…