Zastánci silné Evropy překvapivě stáčí kormidlo
Krátce po zvolení Hermana Van Rompuye evropským „prezidentem“ začala belgická televize vysílat jeho medailonek. Předsedu své vlády představovala, jako by se právě vyloupl na politické scéně – kdy se narodil, co dosud dělal a že rád píše básně v japonském stylu haiko. Van Rompuy je totiž neznámou postavou nejen pro většinu obyvatel Unie, kteří nemají tu čest bydlet v Belgii, ale i pro Belgičany samotné. Premiérem je teprve rok a předtím byl předsedou federálního parlamentu, jemuž se v zemi rozdělené mezi Vlámy a Valony nevěnuje taková pozornost jako zemským sněmům.
Podobně „slavná“ je i první evropská ministryně zahraničí, Britka Catherine Ashtonová, bývalá předsedkyně Sněmovny lordů a naposled roční eurokomisařka pro otázky obchodu. Tahle malá známost byla také hlavním důvodem unisono odsudku jejich volby, jejž druhý den přinesl tisk všude po Evropě s výjimkou Belgie. Po právu, nad novými tvářemi v nových unijních funkcích opravdu zatím není důvod jásat.
Realita
Jásání přitom původně bylo kýženým cílem. Když před sedmi lety funkce evropského prezidenta a ministra zahraničí spatřily světlo světa, autoři ideje – hlavně bývalý francouzský prezident Giscard d’Estaign – argumentovali, že lidé v obou křeslech dodají Unii tvář a pomohou ji tak v očích veřejnosti polidštit. Zejména když půjde o…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu