Výtvarnice Kamila Ženatá vytvořila pozoruhodnou instalaci z místa, kde žila pětadvacet let
Změna prý není nic jiného než příležitost k vytvoření nových skutečností. Výtvarnice Kamila Ženatá (1953) jednou takovou právě prochází: po pětadvaceti letech opouští byt, ve kterém prožila polovinu života, ve kterém podstoupila druhý, nakonec marný pokus zjistit, zda pro ni může být manželství šťastné, ve kterém vychovala dvě děti. Při svém loučení ho na měsíc proměnila v sugestivní instalaci, z níž už stěhováci sice odvezli všechen nábytek, věci a spotřebiče, ale pořád tu zbyly autorčiny sny, iluze a představy o „prostoru, kde si člověk myslí, že je mu dobře“.
Je jich plný svět
„Z mé židovské rodiny válku přežila akorát babička. Asi i to je důvod pro to, abych se zabývala sama sebou, abych si v sobě neprožila vlastní holocaust,“
vypráví Kamila Ženatá, když prochází místnostmi vyprázdněného bytu v 2. patře nedaleko pražského Mánesa. Prázdný ale vlastně vůbec není. Zdi pokojů jsou od podlahy po strop popsané příběhem, který se autorce honil hlavou, když se rozhodovala vstoupit do nové životní etapy (o plánech autorka nechce mluvit a pro její akci vlastně nejsou důležité). Jsou to napsané útržky dialogů, postřehů a vizí, ve kterých se lidé potkávají, aby spolu strávili krátký (šťastný, či…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu