Nevolte nás

Kamarádi Mirka Topolánka v ODS by měli svému předsedovi pořádat vrcholné stranické sešlosti (zvané kongresy) každý víkend. Tam totiž jako by se z něj stával jiný, lepší politik. Usmívá se, kaje se za chyby, vysvětluje, hýří dobrou náladou, bojuje, přednáší velmi dobré projevy, burcuje k boji proti korupci. Jindy je arogantní, nevypočitatelný, nesdílný a taky zapomětlivý, a to hlavně vůči tomu, co předtím nasliboval.

I minulou sobotu na posledním kongresu ODS byl Topolánek ustrojen do úboru správného lídra, který přesvědčuje o svojí chuti či schopnosti vládnout a snaží se strhnout ostatní. Gradující síla Topolánkova hlasu ale poněkud kontrastovala s opatrným ohlasem v sále. Občanská demokratická strana si dnes totiž vůbec není jistá, co vlastně sama chce. A co je pro ni ještě horší – neváhá to dávat veřejně najevo.

Topolánek vede ODS dlouhých sedm let a přes nejrůznější chyby a hlouposti (mj. podivný vztah s lobbistou Dalíkem) hlavně jeho zásluhou ODS dospěla z pubertálního fanklubu Václava Klause v normální stranu. Vrchol toho jsme mohli sledovat letos na jaře: slušně řízené předsednictví EU, jednotná vládní koalice s dobrým programem, po pádu vlády pak vyrovnání jasného náskoku ČSSD a suverénní výhra v eurovolbách. V tu dobu byl „Topol“ velmi srozumitelný kandidát na příštího premiéra.

Pak stačila jedna jeho italská dovolená v kroužku lobbistů a mnohé je jinak. Pád volebních preferencí, roztržka uvnitř strany, další a…