Příslušníci generace, která dospívala za první světové války, nazvali sebe sama s odstupem času generací „ztracenou“. Ať už se ocitli na frontě nebo ne, to, co v těch letech zažili, jim zmrzačilo duši ještě dřív, než si ji dokázali vytvořit. Zjistili, že nejsou schopni ničemu věřit, a tak se jim oporou stal život v kolektivu stejně postižených nešťastníků. Nebýt jej, zbývala by snad už jen sebevražda.
I filozof Josef Ludvík Fischer později v pamětech vzpomínal: „Nejen chtěli, ale i cítili a myslili jsme v plurále.“ Zvláštní šťastnou shodou okolností se těmto předčasným starcům nabídlo v roce 1918 řešení: dají-li se do služeb demokratické republiky, získají nejen kolektiv, ve kterém budou moci žít, ale také životní program. Zapomenou, že hned na začátku všechno ztratili, a začnou tvořit novou perspektivu, pro sebe i pro ostatní.
V dobové filozofii, ale zdaleka nejenom tam, se to projevilo zvýšenou vůlí k systémovým řešením: tvůrce jimi naznačoval, že je sám ucelenou osobností, a k okolnímu světu vysílal lichotivou zprávu o jeho stabilitě. Éra, kdy se od filozofa očekával propracovaný názor na svět, přitom ve světě právě končila, podobně jako například v umění. Kdo by mezi válkami ještě obdivoval malíře za to, že „zvládl“ namalovat panoráma, ve kterém stejné pozornosti (jak se však teď zdálo spíše lhostejnosti) popřál…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu