Když rodí muž

Zhruba polovina českých otců je dnes přítomna narození svého dítěte. V minulosti přitom muži k porodu nesměli – a nejen v západních kulturách. Kde se tedy nový fenomén vzal? A jsou otcové na porodních sálech přínosem, nebo jde jen o módu?

Na jednom polynéském ostrově prý leží muž ve chvílích, kdy jeho žena rodí, ve visuté síti a předstírá porodní bolesti. Tamní obyvatelé věří, že tím část trápení přebere na sebe a své ženě tak pomůže. Muži indiánského kmene Šošonů zase, aby rodičce ulevili, vyrážejí na několikakilometrový běh. Podobné rituály má řada kultur. Magickým smyslem je pomoc ženě, praktický význam však spočívá v pomoci otci – rituál jej zaměstná, umožní mu ventilovat emocionální napětí – nabuzení a úzkost –, které v čase narození potomka zažívá.

Také v našich končinách hrávali muži spíše okrajovou roli. Otci tradičně připadl úkol přivést porodní bábu, vařit vodu a obstarat vše, co bylo třeba. Do bezprostřední fyzické blízkosti k rodícím ženám se muži nedostali a snad je ani nenapadlo, že by měli. Ostatně porodní bába měla více zkušeností a dokázala rodičku lépe vést i uklidňovat.

Dnes je vše jinak. Přítomnost otce u porodu se v našich podmínkách stala téměř normou. Přesná statistika sice neexistuje, ale odhady hovoří o zhruba 50 % otců. A vyšší toto číslo není jen proto, že část mužů porod nestihne nebo se musejí starat o starší děti. Většina žen si přítomnost svého partnera při porodu přeje a posléze ji oceňuje. Též otcové zpravidla chtějí být „při tom“. Kdy a proč se odvěká tradice změnila? A co mužova přítomnost ženě, jemu samému a dítěti doopravdy přináší?

Byl jsem jako v transu
Trend přítomnosti otce na porodním sále nepřišel sám od sebe, zrodil se až jako reakce na způsob, jakým se k narození člověka staví moderní společnost. Až na výjimky ženy přestaly rodit doma a porodnice se stávaly stále větší a neosobnější. Rodičky se cítily samy, postrádaly sociální zázemí a intimitu. Muži pak místo toho, aby se uklidnili, že je o jejich ženy lépe postaráno, spíše znervózněli. Najednou totiž neměli co na práci. Co si počít s úzkostí a starostí, kterou pociťovali? Co dělat, když byli přirozeně nabuzeni k akci, ale žádná se jim nenabízela? Většinou šli do hospody, aby vše zapili. V 60. letech minulého století pak v nejvyspělejších zemích situace uzrála a muži začali své ženy k porodům provázet. V 90. letech dorazil tento trend i k nám.

Mezi rodiči, teoretiky i odborníky z praxe najdeme jak přesvědčené zastánce přítomnosti otce na porodním sále, tak i zapřisáhlé odpůrce. Propagátorkou je například americká porodní asistentka Ina May Gaskinová, podle níž má účast otce blahodárný vliv nejen na porodní proces, ale i vztah obou partnerů. Naopak proti je známý francouzský porodník, zastánce přirozeného porodu Michel Odent.„Mít svého partnera u porodu nemusí být vždy pro ženu to nejlepší. Zatímco přítomnost některých mužů má blahodárný vliv, jiní porod jen zpomalují,“ píše Odent v knize Znovuzrozený porod. Například když se nervózní otec snaží zakrýt svou úzkost upovídaností, ztěžuje ženě soustředění. Nadměrně protektivní či vlastnický muž zase „neustále masíruje, mazlí se a drží svou ženu, která patří jemu. Spíš předvídá její požadavky, než aby na ně reagoval. Rodící žena potřebuje klid, ale on jí dokáže poskytnout jen stimulaci.“

Většina žen má však pozitivní zkušenosti. „Petr mě uklidňoval, chladil mi čelo. A pak, když se Mireček skutečně klubal na svět, tak mě držel, rodila jsem vestoje,“ vypráví Sarah Flögel, která přivedla dítě na svět v Antropozofické nemocnici v Berlíně. Veronika Rozhonová zase ve velké pražské porodnici ocenila mužovu přítomnost zejména jako určitý filtr, který ji odděloval od nemocničního prostředí: „Bála jsem se, aby mi lékaři nechtěli porod urychlovat nebo tak něco,“ říká. „A tak jsme byli prakticky celou první dobu porodní spolu doma, do porodnice jsme se přesunuli skutečně na poslední chvíli. Tam mi byl Vláďa oporou, vnímala jsem téměř výhradně jeho, ne ty lidi okolo.“ Podobně hovoří i další ženy. Oceňují, že je manželé drželi, masírovali a tlumočili jejich přání personálu. Rovněž muži jsou povětšinou rádi, že zde mohli být. Popisují zážitky hrdosti, radosti. „Byl jsem v euforii a usmíval se jako v transu,“ vzpomíná Petr Křepela, manžel Sarah.

Otcova přítomnost přitom může posílit i jeho vztah k dítěti. „Otcové, kteří byli přítomni porodu dítěte a drželi ho po narození v náručí, uváděli v jedné studii dokonce podobně jako matky pocity naprostého zaujetí (engrossment) a zamilovanosti do dítěte,“ říká psycholožka Eliška Kodyšová, která se psychologií porodu zabývá. Další studie pak potvrdily, že otcové přítomní u porodu mají na dítě v prvních týdnech jeho života silnou vazbu.

Někteří muži uvádějí, že mají strach se čerstvě narozeného dítěte dotknout, vzít je do náruče. Když ale otec vidí, jak dítě přichází na svět a jaké přečká tlaky, pochopí, že mu při troše opatrnosti nemůže ublížit.

Další muži hovoří o tom, že jejich přítomnost na sále pomohla vztahu s partnerkou: „Musím říct, že si své ženy teď ještě víc vážím,“ říká partner Veroniky Vladimír Kočí. „Viděl jsem, co musela zvládnout. Do té doby pro mě byl porod zahalen tajemstvím.“

Má žena je madona

Přesto nelze přítomnost otce u porodu doporučit každému páru, někdy může nadělat víc škody než užitku. Ne každý muž dokáže snést pohled na svou ženu v bolestech, jichž ji není schopen uchránit, a některé ženy jsou raději samy, neboť se tak mohou lépe soustředit na svoje tělo.

„Nemám na to jednoznačný názor,“ svěřila se v jedné internetové diskusi účastnice s přezdívkou Iris. Když rodila poprvé, byla ráda, že má muže u sebe, ale porod neběžel úplně dobře. U druhého porodu manžel nebyl, ale vše proběhlo bez problémů. „Odrodila jsem jen s asistentkou při lampičce. Mohla jsem se zcela soustředit na sebe a miminko. Přítomnost kohokoli druhého včetně manžela by byla spíš rušivá.“

Vyloženě negativní zážitek pak vylíčila Valkýra. Původně manžela u porodu chtěla, ale pak by byla bývala raději, kdyby tam nebyl. „Ke konci jsem byla dost vyčerpaná, už jsem fakt nemohla, sestry na mě řvaly, aby ze mě vymáčkly ještě trochu sil, a dcera se nakonec stejně narodila přidušená,“ líčí svou zkušenost. „Manžel má za to, že je to moje vina, že jsem měla víc zabrat, že to určitě šlo. Dcera naštěstí nemá žádné následky, ale kdyby měla, viník by pro manžela byl jasný… Trvalo rok, než byl vůbec schopen sexu. Ale hlavně si z toho odnesl dojem, že než bych zabrala, radši zmrzačím dítě.“

Ovlivnění sexuálního života páru je další otázkou, která v souvislosti s přítomností mužů u porodu vyvstává. Je zkušenost Valkýry zcela výjimečná?

„Měl jsem kdysi příležitost hovořit s několika ženami o tom, jak rodily své děti na konci 19. století. Bylo pro ně nepředstavitelné, že by je při porodu sledovali jejich manželé. „,Co by se stalo s naším sexuálním životem?‘ byla jejich nejčastější reakce,“ uvádí Michel Odent. „Dnes jsem překvapen z partnerských dvojic, které se – ač působí jako vcelku harmonický pár – rozvádějí po několika letech od porodu. Zůstávají dobrými přáteli, nedokážou však již být sexuálními partnery. Jako by porod dítěte posílil jejich přátelství, ale zároveň narušil jejich sexuální vztah.“

Psychologové někdy upozorňují na možnost rozvoje takzvaného madonina komplexu, kdy muž vnímá svou ženu výhradně jako matku a přestane ji považovat za sexuální partnerku. Nemusí se tak stát jen pod dojmem porodu; někteří otcové tak reagují, i když mu přítomni nebyli. Společný porod však podle všeho riziko vzniku tohoto řídkého jevu poněkud zvyšuje. Ohroženi jsou například muži, kteří nesnášejí pohled na krev, těm se pak může zážitek porodu vracet a rušit příjemné chvíle s partnerkou.

Pro úplnost dodejme, že existují i dvojice, u kterých je to úplně naopak. „Po porodech se před manželem v posteli mnohem míň stydím za své projevy,“ svěřila se v internetové diskusi další z účastnic. Nejčastěji se však páry shodují, že jejich sexuální život přítomností muže u porodu ovlivněn nebyl.

Kouřil a věnoval se sestřičce

Přítomnost muže u porodu může tedy pomoci partnerce, vztahu i muži samému – otcové často uvádějí, že šlo o jeden z nejsilnějších zážitků v životě. To vše ale pouze v případě, že si mužovu přítomnost oba partneři přejí a že to spolu zvládnou. Stoprocentně předjímat výsledek společného prožitku nelze.

„Při porodu se muž a žena navzájem vidí jinak než obvykle, nezvykle odhaleně a intimně – nejen fyzicky. Jako u každé zátěže není jisté, jak to dopadne, tedy zda společný porod páru prospěje. Ale podle mne stojí za to riskovat. A riziko je menší, když se oba na porod připraví,“

říká Martin Jára, psycholog a šéf Ligy otevřených mužů, která mimo jiné pořádá semináře předporodní přípravy speciálně pro muže.

Páry skutečně hodnotí společnou zkušenost pozitivně častěji tehdy, jestliže se muži připravovali dlouho předem: absolvovali kurzy, četli knihy, plánovali si dovolenou a před porodem pomáhali s úklidem. Porod chápali jako součást kontinua svého rodičovství. „Nejvíc jsem byl rád za to, že jsem tam mohl být se Sárou celých pět dní, staral jsem se o ni,“ vzpomíná Petr Křepela. „První tři dny byly náročné: Mireček měl hlad, brečel, ale ještě nebylo mléko. Nezastavil jsem se. Ale Mirečka jsem si opravdu užil.“ A David Kachlík, lékař, který se svou ženou prožil dva porody, mluví podobně: „Je krásné být u početí, u rostoucího břicha, u kopání a pak u toho, když dítě vyleze na svět.“

Pokud však žena cítí, že nechce být partnerovou přítomností rušena, neměl by ji nutit. Důležité je, aby se dítě narodilo v co největší pohodě, nikoli aby otec „nepřišel o zážitek“. Ale ani žena by na muže neměla vykonávat tlak. Jak to vypadá, když jde muž k porodu z povinnosti, ilustrují následující autentické výroky: „Polovinu porodu si četl, svačil a nudil se, u tlačení zkolaboval a málem omdlel, ale nakonec ho všichni chválili, jak pěkně dýchal!“ glosuje s hořkostí rodička přístup zdravotníků, kteří se chovali, jako by kolabující muž zvládal náročnější tělesné procesy než ona sama. „U porodu se nudil (,Jsem si měl vzít nějaký čtení!‘), chodil kouřit se sestřičkou, polehával, měl blbý kecy a pro mne tam jeho přítomnost neměla žádný smysl ani efekt,“ vzpomíná jiná žena s negativní zkušeností.

Čím to je, že některé páry hodnotí porod jako krásný společný zážitek a jiné prožily vyložené trauma? Psychologové se shodují, že záleží především na osobnostech obou partnerů a jejich vztahu. Žena se před mužem musí cítit naprosto svobodná ve svých projevech. Podle psycholožky Kodyšové je také potřeba zvážit, jak dvojice zvládá, když je žena nemocná, rozladěná nebo vyčerpaná. „Musí v takových situacích svého muže o podporu vícekrát žádat? Setkává se při známkách oslabení s jeho negativní reakcí? Nebo má dokonce zábrany od něj pomoc přijmout?“ ptá se. V takových případech je totiž přítomnost muže u porodu spíše nevhodná.

Není-li si muž jist, zda porod zvládne, může pár využít služeb takzvané duly, profesionální společnice při porodu. Ta může buď sama ženu porodem provázet, nebo je přítomna jako třetí osoba a pečuje kromě rodičky i o její doprovod. Dula muži radí, jak může být ženě nápomocný, ale také mu taktně připomene, že by se měl nasvačit či si krátce odpočinout.

Hotovo. Můžete jít
Též porodnice mají nemalý vliv na to, zda porod bude pro matku i otce krásným, či traumatickým zážitkem.

Když se u nás s přítomností mužů u porodu v 90. letech začínalo, poměrně běžně se stávalo, že otcové u porodů kolabovali. Bylo to však často způsobeno tím, že bývali zváni až na druhou dobu porodní, kdy se dítě dostává na svět. Někdy je dokonce vykázali ven s tím, že je čas, že skutečný porod ještě nezačal: „Ve dvě v noci mi řekli nashledanou, v přípravném pokoji jsem být nemohl,“ vzpomíná jeden z mužů, kterého necitlivý přístup postihl, a hovoří o hrozné bezmoci, kterou tehdy cítil.

Psychologové se shodují na tom, že pokud má být otec přítomen, tak po celou dobu, tedy i v první době porodní, kdy se otevírá děložní hrdlo a žena má bolestivé kontrakce. Dramatičtější závěr porodu, kdy dítě přichází na svět, pak otci přijde jako přirozené vyvrcholení celého procesu.

Narozením dítěte okamžiky, kdy je důležitá vzájemná blízkost, rozhodně nekončí. Rozčarování z přístupu lékařů a sester líčí Vladimír s Veronikou: „Chviličku po porodu, ještě než jsme se stačili vzpamatovat, najednou řekli ,tatínku, tady máte tašku, nashledanou‘. A Valdu odnesli do inkubátoru, ačkoli k tomu nebyl jiný důvod, než že to dělají rutinně se všemi dětmi. Tak jsem tam uprostřed noci najednou zůstala sama, bylo to hrozně násilné odtržení,“ vzpomíná Veronika na události z loňského podzimu.

Jako významná a univerzální lidská zkušenost je porod v každé kultuře nějak ritualizován. Existují psané či nepsané dohody, kdo má či nemá být přítomen, co má či nemá dělat. Rituály spojené s přítomností otce u porodu v naší společnosti teprve vznikají. Snad budou ku prospěchu otcům, matkám i dětem.

VZORNÍ OTCOVÉ TAMARÍNI
Bývají u porodu přítomni i samci jiných primátů než člověka? U některých druhů ano, souvisí to se širším konceptem rodičovské péče. Třeba u kosmanů a tamarínů, jihoamerických drápkatých opiček, samice rodí zpravidla dvě mláďata a rodičovský pár si dělí péči o potomstvo prakticky rovným dílem. Samec je porodu přítomen, hlídá partnerku a po narození prvního mláděte o ně přebírá péči (drží je, čistí), zatímco samice rodí druhé mládě a pečuje pak o ně.

U promiskuitních skupinově žijících druhů, jako jsou třeba šimpanzi nebo paviáni, bývají u porodu přítomny spíše samice. Zejména pro starší dcery rodící samice je porod přitažlivou událostí. Některé matky však nechtějí být rušeny a odcházejí do ústraní.

Autorka je psycholožka.