Jedeme dál

V dokumentu Martina Marečka jsou lidé rukojmí aut a dávají mat sami sobě

Filmový záběr z okna domu je výmluvný. Dole na křižovatce stojí dvě auta znehybnělá po banální srážce. Kdysi se tomu říkalo, že si „dala pusu“, jenže to bylo ještě v dobách, kdy i ťuknutí blatníků byla událost. Dnes už to nikoho z náhodných svědků nevzruší, jen za kamerou se ozve hlas: „Od rána je to už třetí nehoda.“ Objektiv pak přiblíží klasickou scénu na jedné z nejfrekventovanějších pražských křižovatek. Střepy na vozovce a dohadující se řidiči, okolo proudy aut.

Takto začíná poslední film dokumentaristy Martina Marečka (1974) Auto¬*Mat, jenž na letošním festivalu v Jihlavě získal Cenu diváků. Režisér měl k jeho natočení dobrý důvod:

„Bydleli jsme s dětmi v centru Prahy. V bytě jsme kvůli hustému provozu téměř nevětrali. Pod okny se pravidelně srážela auta. Ta zaparkovaná zase ukousla chodník tak, že vedle sebe neprošli dva lidé. Stačilo vystrčit kameru z okna a pustit ji.“

Film se odehrává v Praze, kterou však lze zaměnit za jakékoli větší město, kde radní a politici tvrdohlavě pouštějí kolony aut do center, nalévají miliardy do nových staveb, jež autům usnadňují život, a vybízejí tak k dalšímu nárůstu tohoto způsobu dopravy. Zároveň je to film o každém z nás, kdo si myslí, že v tom nejede, avšak při první…