Po další probdělé noci a neustálém nervózním kontrolování svého pětiměsíčního miminka napojeného na infuzi a dva vývody z malého bříška vstávám před šestou do ponurého rána. Plním pokyny sestry, dneska jedné z těch starších, která se nikdy nenamáhá klepat a zdržovat pozdravem. Spolu s kolegyní se pak snaží odebrat mému synovi krev, ve stejný okamžik ale vypadává elektrický proud a okolo nás se rozlije tma. Jonášek pláče a sestry s jehlou v jeho ručičce čekají, až naskočí náhradní zdroj. Není to poprvé ani naposledy. Jsme v Čechách, na vyhlášené urologické klinice v Praze.
Stejná sestra mě znovu zpraží pohledem, když mě po sedmé ranní vidí zase v posteli. V pokoji je ale zima, do snídaně daleko, vysílený malý pacient pospává, není nic moc co dělat. Zdá se však, že jsem podcenila důležitost dnešní vizity, která se blíží před snídaní. Dnes ji místo sympatických doktorů z oddělení má pan přednosta kliniky, zřejmě postrach okolí. Od sester dostávám varování, že musím pokoj řádně uklidit a vyvětrat, jinak bude pan doktor rozladěný a nepříjemný. Nevěřím svým uším, platím za nadstandardní pokoj 800 Kč denně, abych měla s malým synem po těžké operaci alespoň trochu soukromí, nikoho tedy svými věcmi neomezuji. V pokoji rozhodně není nepořádek, sterilní standardy a představy stárnoucího profesora však asi nesplňuje. Ohrazuji se, zároveň však uklízím teploměr a léky ze stolku a kočárek podle pokynu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
