Kdo přišel první s tím, že v každém záporném hrdinovi se musí skrývat alespoň špetka dobroty? Romantická víra v člověka (zdroj moderních idealismů) je součástí naší výbavy, ovšem Mozart jí netrpěl. Ani jeho libretista Lorenzo da Ponte. Jejich děvkař a vrah don Giovanni nemá od začátku jediný světlý okamžik, a pokud je něčím sympatický, pak jen tím, jak trvá na svém a nekaje se ani tváří v tvář smrti.
V té jednoduchosti je něco osvobozujícího, skoro komického. Stejně jako v tom, že zlo je nakonec potrestáno, v nové inscenaci Christophera Aldena dokonce vtipně: nedočkáme se kamenného hosta ani pekelných plamenů. Zavražděný komtur docela jednoduše vstane, odzpívá si svoje, načež místo fúrií nastoupí několik malých dětí a jedno z nich šoupne dona G. do komturovy rakve.
Christopher Alden nastudoval Dona Giovanniho s mladým ansámblem Opery města New Yorku. Nehledá v něm skryté významy, naopak, stejně jako v Janáčkově Věci Makropulos, kterou u nás vloni inscenoval v Národním divadle, zvýrazňuje jednotlivé motivy s až krutou doslovností a dotahuje je do konce: jde-li o sex, ukazuje sex. Jde-li o smrt, ukáže smrt. Rodilý Newyorčan Alden je známý tím, že klasické operní kusy vypráví divadelním jazykem, na který současný divák slyší. Jeho výrazem je brutalita, vypjatá smyslnost, ale také jednoduchost, účelovost a smysl pro humor.
Zelenočerná šachovnice ozářená neonovým křížem na zdi má v sobě něco sterilního. Proměňují ji jen různé konstelace židlí, zpěváků, světel. Proti chladnému povrchu kontrastují částečně obnažená lidská těla, hlavně mužská – don Giovanni a Leporello odehrají velkou část druhého aktu ve spodním prádle. Jde přece hlavně o vášně: o lásku (Elvíra), pomstu (Anna) a vášeň hazardního hráče (don G.). Aldenovi se podařilo z opery, která měla premiéru 28. října 1787 v Praze, vytáhnout velmi současné téma. Jeho don Giovanni je hrdinou naší doby. Je v něm osamělost člověka, který nedokáže s druhými lidmi navázat vztah jinak než tak, že je využívá. Je to hazardní hráč, jehož potěšení je přímo úměrné výšce sázky. Operu ale můžeme chápat také myticky: jako koloběh narušení a obnovy řádu. Tak vyznívá závěr. Nepořádek na scéně je uklizen, rakev odnesena. Účinkující se usazují na svoje původní místa včetně oživlého komtura. A na jedné nenápadné postranní židličce se nakonec vynoří i nezničitelný don G.
Příští týden píše Jan Gregor.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
