Z prototypu originál

Když minulý pátek agentury oznámily, že zemřel Otomar Krejča (1921), na webových stránkách novin se vzápětí objevily první články o životě tohoto herce a divadelního režiséra. Všechny texty zmiňovaly jeho působení v Národním divadle, kde byl angažován v roce 1951 nejprve jako člen činohry, aby se o pět let později stal jejím šéfem. Ve všech těch článcích přitom ani jednou nepadla zmínka, že Krejča tehdy byl nejen přesvědčeným komunistou, ale díky předešlým rolím na jevišti a ve filmu z pohledu propagandy ztělesněním prototypu pravého komunisty. Ostatně kritik Jindřich Černý o něm napsal, že „ústy postav (tedy bolševiků-revolucionářů) vyslovuje herec své občanské krédo, o jehož pevnosti a niterné zakotvenosti v Krejčově osobnosti nemůže pochybovat nikdo…“

Zároveň však jde o klíčové období jeho života. Právě na první scéně se strmá kariéra divadelníka vydala jiným směrem, než očekávala propaganda. Krejča dostal příležitost jako režisér. Bezproblémový herec plnící pokyny se tak proměnil v osobnost, hledající novou tvář i možnosti kamenného molocha u břehu Vltavy. Krejča zdědil soubor, kde byl průměrný herecký věk 54 let a dramaturgie se soustřeďovala na domácí a světovou klasiku či díla socialistického realismu. Změnu v tomto pojetí už sice ohlašoval návrat geniálního režiséra Alfréda Radoka, avšak byl to Krejča, kdo ji v Národním na čas prosadil.

Třeba jeho adaptace Hrubínovy Srpnové neděle představovala divadelní událost. Jeho tehdejší slova o Národním divadle, „aby nebylo jen jakousi výstavní síní dobytých hodnot, ale aby samo stálo v čele nových výbojů a experimentů“, už naopak ohlašují proslulou éru Krejčova pozdějšího Divadla za branou. V Národním totiž narazil a musel odejít. Konflikt vykrystalizoval střetem dvou koncepcí. Na jedné straně tvůrčí svoboda, hledání nových cest, prostředků a interpretací, pokus o originalitu myšlení, projevu. Na straně druhé nehybnost diktovaná jediným výkladem světa.

Otomar Krejča si tenkrát zvolil svou cestu. Pohodlnou jistotu v naftalínem načichlém teploučku změnil za nejisté, ale svobodné hledání. Je proto logické, že z komunistické strany ho o pár let později vyhodili. A je taky logické, že jako jeden z mála českých režisérů se stal světem uznávanou divadelní osobností.

Příští týden píše Magdaléna Platzová.