Vyděšeni pražským jarem

Komunističtí reformátoři chtěli zastavit obrodný proces i násilím 

Věci jdou jinak, než jsme chtěli.“ Tato slova Josefa Smrkovského byla vyřčena mezi kolegy z vedení Ústředního výboru KSČ v květnu 1968 a patří k výrokům, pod jejichž váhou se hroutí mýtus o liberálních vůdcích pražského jara a jejich heroickém projektu socialismu s lidskou tváří, který v nadějném rozpuku zničila Moskva. Také díky těmto citátům z archivů je čerstvě publikovaná kniha historika Jiřího Hoppeho Opozice ’68 výjimečná.

Tématem Hoppeho knihy ovšem nejsou jen vysoce postavení komunisté, ale také proměna společnosti mezi březnem a srpnem 1968, která je svým probuzením nepříjemně zaskočila. Touha po svobodě kvasila velmi rychle, různé spolky a sdružení rostly jako houby po dešti (autor zmiňuje třeba vznik takových kuriózních organizací jako Federace lokomotivních čet), ale důležité byly ve skutečnosti tři, neboť ty měly ambice komunistům politicky konkurovat. Šlo o obnovenou sociální demokracii, Klub angažovaných nestraníků a organizace politických vězňů komunistického režimu K 231.

Komunisté sice zašli tak daleko, že se zástupci sociálních demokratů jednali, ale to bylo všechno. Člen vedení KSČ František Kriegel jim řekl jasně: „Komunisté nejsou v situaci, kdy by abdikovali. Hovořili jste o partnerství. Ale partnerství má své váhy. Představte si to: tak velká strana a tak malinká. Nehodláme nikomu předati moc.“

Dva omyly

Většina historiků se shodne, že prudký start pražského jara 1968 byl nezamýšleným důsledkem vnitrostranického mocenského boje, v němž svedly zápas dvě křídla KSČ. Opoziční klika v ÚV KSČ sice porazila prvního tajemníka strany a prezidenta Antonína Novotného i jeho suitu, ale podle Hoppeho si cestu k vítězství vydláždila kardinální mocenskou chybou, za kterou měla v budoucnu tvrdě zaplatit. Jak píše autor:

„Do řešení vnitřního konfliktu totiž komunisté přibrali ,běžného občana‘ a tím probudili veřejné mínění a média, která si vyzkoušela svoji sílu. A tu už jim komunisté nemohli bez široce pojatého zásahu vzít.“

Jinými slovy, když reformátoři takticky zrušili cenzuru a použili tisk a jeho kritiku proti Novotnému jako beranidlo, dosáhli sice svého, ale poté už nešlo cenzuru obnovit. Důsledkem byly další a další kritické články a informace o nedávné minulosti režimu publikované v časopisech Student, Reportér, v obnovených Literárních listech, ale i v denících. Na veřejnost působily jako katalyzátor emancipačních snah společnosti. Není proto náhodou, že v tomto nadějném období zvedli hlavu a začali se dožadovat práv bývalí sociální demokraté, političtí vězni (K 231) či lidé, kteří měli vlastní představu o nestranické politice (KAN).

Jak ukazují archivní materiály i osobní svědectví, jež Hoppe shromáždil, i oni však udělali osudnou chybu. Propadli totiž iluzi, že komunisté svůj obrodný proces myslí opravdu vážně, a i když se nevzdají moci a vedoucí úlohy KSČ, budou ochotni vytvořit systém, který umožní hrát důstojnou roli opozičním stranám a hnutím.

Na v knize pečlivě zdokumentovaném příběhu obnovující se sociální demokracie a zevrubně popsaném vzniku KAN a K 231 je však přesně vidět, že vůdci pražského jara zůstali bolševiky tělem i duší a pouhá představa kontroly či dělby moci u nich vyvolávala stejný odpor jako svěcená voda u ďábla.

Musíme je zastavit
Přípravný výbor pro obnovení sociální demokracie, podobně i hnutí KAN a K 231, vznikl v březnu 1968. Byli v něm lidé, kteří jako předseda výboru Zdeněk Bechyně strávili dlouhá léta v komunistických lágrech a kriminálech a nikdy se nesmířili s násilným sloučením sociální demokracie s KSČ v červnu 1948. V březnu tedy přijali metodu „politické a organizační infiltrace na všech úrovních společnosti“ a už o dva měsíce později mohlo pražské ústředí počítat s 8 krajskými, 54 okresními a více než 350 místními přípravnými výbory. Tato čísla ukazují, jak česká společnost prahla po pluralitě. (Hoppe několikrát zdůrazňuje odlišný průběh emancipačního procesu na Slovensku, kde za pražského jara spíše převažovala snaha po vyřešení národnostní otázky v rámci federativního uspořádání vztahů než vytváření alternativních struktur vůči mocenskému monopolu KSČ.)

Touhu po návratu k demokracii historik dokládá i oficiálním průzkumem veřejného mínění z května 1968, zaměřeným na politickou orientaci československé populace. Po dvaceti letech vlády jedné strany dávali občané jednoznačně přednost tradiční parlamentní demokracii s její garancí svobody a občanských práv před socialismem s lidskou tváří, který nabízeli komunisté.

Představitelé KSČ vnímali rychle rostoucí angažovanost společnosti jako velké nebezpečí a v Hoppeho knize to lze pochopit ze zápisů o jednání politbyra.

Už začátkem května, tedy čtyři měsíce před okupací, populární politici, do nichž veřejnost vkládala tak velké naděje, nevylučují slovy Zdeňka Mlynáře násilné potlačení veškerých snah zpochybnit postavení strany, „i když to bude tragédie“. Podle tehdejšího prvního tajemníka strany Alexandra Dubčeka totiž vyčerpali všechny politické prostředky a na řadě je mocenský zásah. „Politickými prostředky“ přitom Dubček mínil neúspěšné pokusy o manipulaci médií a veřejnosti, korupci představitelů sociální demokracie funkcemi i penězi, obstrukce a licoměrná jednání při legalizaci této strany, KAN a částečně i K 231.

Politbyro zkrátka chystalo obnovu represivních funkcí režimu. Měly jim k tomu posloužit Mlynářem rychle sepsaný ústavní zákon o Národní frontě a zákonná opatření předsednictva Národního shromáždění. Hodlali je prosadit zneužitím zákonodárné, soudní i výkonné moci, tedy zcela v rozporu s vlastním Akčním programem.

Trapný zrod legendy
To, že se jim to nepovedlo, vysvětluje Hoppe rozkladem mocenské pyramidy, v níž se vzepřely zákonodárné výbory parlamentu. Fakt, že se předsednictvo ÚV KSČ na něčem usneslo, a poté zjistilo, že své záměry legislativně neprosadí, musel v Kremlu působit jako zpráva z Marsu a pohár trpělivosti začal v Moskvě pomalu přetékat.

Legenda o mužích pražského jara tak vznikla paradoxně i díky tomu, že nižší patra KSČ jim vypověděla poslušnost (ostatně po srpnové invazi už Národní shromáždění jejich návrhy zákonů rychle schválilo). Kniha Opozice ’68 přesvědčivě vyvrací mýtus o odvážných komunistických reformátorech a současně popisuje pozoruhodné procitnutí občanské společnosti v Československu. Je však také svědectvím o naivitě sociálních demokratů, kteří uvěřili komunistům, že jim dají šanci. V této dobré víře odkládali vyhlášení o vzniku své strany na okamžik, který bude vyhovovat oběma stranám. Čekali tak dlouho, až jim srpnový příjezd tanků prodloužil čekání o dalších dvacet let.

JIŘÍ HOPPE: OPOZICE ’68
Prostor, 390 stran