V souvislosti s nadcházejícím výročím si možná položíme otázku, jací jsme byli – jako společnost a veřejnost – v posledních týdnech roku 1989. Při poslechu mnoha hodin dobových rozhlasových nahrávek jsem se ponořil do dvacet let staré minulosti. Aktivity české veřejnosti byly tehdy napjaty mezi třemi body: strachem, katarzí a kýčem. Strach převažoval v prvních dnech, pak jej kvapně vystřídala katarze, která přerostla v euforii ze znovu nalezené občanské zdatnosti: sjednotili jsme se a donutili kapitulovat nechtěný režim. Radost z konce diktatury byla velkolepá. Dokonale jsme věděli, co nechceme, a dovedli to dát najevo vtipem, ironií, sarkasmem. Komunistický král a partajní šlechta byli náhle nazí, z nebezpečných držitelů moci se stali trapní klauni: „Herci dělají politiku, ÚV KSČ hraje divadlo“ – „Kromě ÚV KSČ stávkují všechna divadla“.
Katarze se ovšem proměnila v kýč stejně rychle a nepozorovaně jako předtím strach v katarzi. Komunisté se naposledy vzepřeli před volbou prezidenta, protože nechtěli na Hradě
Václava Havla
. Demokratické hnutí se však už nedalo zlomit a do jeho služeb vstupovali komunističtí politici, mezi prvními premiér Čalfa. V polovině prosince sametová revoluce definitivně zvítězila a už se jen slavilo. Zmocnil se nás patos a téměř všichni jsme propadli morálnímu kýči. Po smrtelně nudných „normalizačních“ letech to bylo až „příliš lidské“ a – pochopitelné. Dnes nás však zaskočí tehdejší téměř naprostá absence kritického odstupu. A porovnáme-li někdejší nadšení s dnešním rozčarováním, musí nás to zarazit. Karnevalová revoluce si našla své symboly, alegorie, masky a s lehkostí se vznášela nad nelítostně holou skutečností. Mluvilo se o „završení naší něžné revoluce“ prostřednictvím „mravní velikosti“ prezidentského kandidáta, kterého novináři označovali za „apoštola sametové revoluce“. Postava vyvoleného spravedlivého měla smýt naše hříchy a selhání. „Kdo je on, už víme jistě / správný muž na správném místě / Už je v čele, věříme mu dojista / pro společnost nastává teď / nová mravní očista,“ básnil lidový veršotepec. Na druhé straně byl před vánočními svátky zatčen papalášský buldok Štěpán a novináři to komentovali s dětinskou radostí, z níž přežila jen nefalšovaná trapnost. S karnevalovými alegoriemi apoštola na Hradě a lotra za katrem jsme vstupovali do nového roku a nové doby.
Příští týden píše Pavel Jungwirth.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
