Můj byt v koksovně

Opuštěné industriální stavby většinou nedokážeme zachránit a znovu smysluplně využít. Příklad britského Manchestru ukazuje, že to jde. Může inspirovat i naše města s podobným průmyslovým dědictvím, jako je středočeské Kladno.

Víte, co čeká havíře po smrti? Tři až pět dnů dovolený, a pak musí zpátky pod zem.“Dušan Piederman, který návštěvníky provází hornickým skanzenem Mayrau ve Vinařicích u Kladna, vtipkuje, ale do zpěvu mu není. Industriální památku si totiž zrovna pronajali němečtí filmaři, kteří zde natáčejí film Der Uranberg a pro své potřeby důl na pár dnů přenesli do atmosféry 50. let v NDR. Piederman těžce nese, že důl je teď popsaný hesly německých bolševiků. Přesto si tento muž nemůže na nic stěžovat: je totiž jedním z mála na Kladensku, kdo může pořád pracovat tam, kde kdysi začal, a navíc na to může být hrdý.

Uhlí se tu těžilo od konce 19. století a Mayrau byl jedním z nejvýnosnějších kladenských podniků. Dodnes si člověk může udělat představu o tom, jak to v něm chodilo: v areálu pořád stojí tři těžní stroje v původních strojovnách, včetně impozantní parní mašiny od firmy Ringhofer z roku 1905. Když ale Piederman návštěvníkům dolu ukazuje poslední vozík, který z dolu během komunismu přejmenovaného na Gottwald II, v roce 1997 vyjel, má na krajíčku.

„Na horší slavnosti jsem v životě nebyl,“

…