První českou docentkou, ženou, která získala oprávnění přednášet na univerzitě, se v roce 1925 stala historička česko-jugoslávských styků
Milada Paulová
. O deset let později ji jmenovali také naší první vysokoškolskou profesorkou. Další zřejmý a odevšad viditelný úspěch generace žen, která přišla studovat na vysoké školy za první světové války, v čase, kdy mužských konkurentů, povolaných na frontu, ubylo. Tím se po roce 1918 vysvětloval „boom“ absolventek, kterým teď už nestačilo, že získaly univerzitní diplom. Zatoužily zůstat na škole jako muži a dělat tam vědu.
Pod slovem „boom“ si ovšem nepředstavujme masové hnutí. Za celou dobu první republiky získalo docenturu na Univerzitě Karlově jen devět žen. Byly však mezi nimi i takové, které se zapsaly do dějin – například historička umění Růžena Vacková, později významná účastnice protinacistického i protikomunistického odboje. A také filozofka Albína Dratvová.
Byla jen o tři měsíce mladší než Paulová. Na fakultě studovaly spolu, v lednu 1918 promovaly ve stejný den. Hned po škole se Dratvové nabídla „standardní“ dráha vzdělané ženy té doby: do smrti bude středoškolskou učitelkou, pokud tedy vydrží tempo a zůstane-li starou pannou. Pobyt na dívčím gymnáziu však mladou profesorku neoslnil, práce ji tam rozptylovala a na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu