S ředitelem opery Národního divadla Jiřím Heřmanem o lidském hlase, první scéně a temné Rusalce
Operní režisér Jiří Heřman zahajuje ve funkci šéfa opery Národního divadla už třetí sezonu. Je mu třicet čtyři let, studoval v Česku a v Itálii a nevidí důvod, proč by se do Prahy nemohlo jezdit za operou jako třeba do Vídně. Stačilo by změnit pár věcí. Hudba je podle něj záležitostí vyšších sfér a operní scéna je „prostorem duše“. Nechce provokovat, a přesto se mu to stále daří. Alespoň čeští recenzenti mu často nemohou přijít na jméno.
Co vás přivedlo k hudbě?
Zpěv. Nedovedl jsem si představit, že bych v životě dělal něco jiného. Lidský hlas vyjadřuje to, co normálně mimikou, gesty ani slovy nedokážeme vyjádřit. Má vibrace, které jsou buď příjemné, nebo nepříjemné, je to něco, co vás táhne dovnitř, co nepopíšete, je to možná nějaká vyšší úroveň komunikace, která nemusí být úplně konkrétní, ale je velmi hluboká a obsažná. Tím „dovnitř“ míním do lidské duše. Pro mne je to vždycky duše. To, co je nejvíc uvnitř.
Většina lidí vnímá operu jako anachronický jev, jako podivný a mrtvý žánr. Jak byste vysvětlil nějakému mladému člověku, proč by se měl chodit dívat na operu?
Proč? Aby poznal něco nového. Inscenování opery dnes je úplně jiné než dřív. Otevírá v nás nové dimenze vnímání. V opeře se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu