S výhledem na Himálaj

Rozhovory vědců s dalajlamou odhalují potíže západního myšlení

Co je mezi molekulami vody, když se vzájemně nedotýkají? Vzduch, nebo jen prázdný prostor? A když se z embrya vyvíjí skutečné tělo, začíná tento proces v oblasti srdce, nebo na nějakém jiném místě ve středu? Na takové otázky by se mohlo ptát i desetileté dítě rodičů, když se vrátí ze školy, ale kladl je dalajlama věhlasným vědcům ze Západu v roce 1987 ve svém domě vysoko v horách severní Indie – s výhledem na zasněžené vrcholy předního Himálaje vedl rozhovor se svými hosty celý týden.

Návrat k přirozené formě rozhovoru, jaký vedli například antičtí filozofové, je vedlejším důkazem, že něco v naší moderní civilizaci není v pořádku: o těch nejdůležitějších věcech nelze mluvit na konferencích, ale opět jen v úzkém kruhu navzájem vstřícných lidí. Setkání u dalajlamy – dnes už historické, neboť další následovala a pokračují dodnes – bylo prvním pokusem, jak propojit západní vědu, která vyrostla na víře v poznatelnost objektivního světa nezávislého na našem vědomí, a buddhismus, pro něhož je naopak vědomí zdrojem poznání.

K českému čtenáři se dostává záznam z této debaty pod titulem Mosty k porozumění díky vydavatelství DharmaGaia, známé hlavně publikacemi o buddhismu. Tato kniha se ovšem k buddhismu váže jen velmi volně skrze dalajlamu, jenž však spíše pozorně naslouchá svým přátelům, kteří mu vyprávějí poutavý příběh o cestě za poznáním, jímž prošla západní civilizace. A byť je ten záznam starý 22 let, působí, jako kdyby se ty rozhovory nahrávaly včera. Kniha se dá číst na několik způsobů: jako svědectví důvěrného rozhovoru, jako dotek s člověkem, pro něhož je jistota inkarnace naprostou samozřejmostí, ale také jako úvod do biologie, fyziky či neurovědy nebo ještě také jako stručné dějiny západního myšlení.

Komu patří mozek
V osmdesátých letech nastala ve vědě malá revoluce: vědci houfně vylezli ze svých uzavřených laboratoří a začali psát knihy pro veřejnost, noviny zavedly pravidelné rubriky o vědě a na titulní strany se dostávaly nejnovější objevy. V té době se věda také obloukem začala vracet ke své matce – filozofii – a začala si klást stejné otázky. A jelikož na Západě dnes žádný Kant není k mání, obrátili se vědci na dalajlamu.

Zneklidněni obavou, že západní myšlení a celá civilizace se ocitly v bludném kruhu, který vznikl „dezinterpretací děl Darwina, Marxe a Freuda“, čímž se vytvořila kultura konfliktu místo spolupráce, hledali cestu ven. Neurovědec Robert B. Livingston dokazoval na příkladu „vlčího bobu“ (nespravedlivě se o něm tvrdilo, že je to samotářská rostlina – odtud název podle vlka –, ale ve skutečnosti pomáhá na svazích vysoko v horách přežít dalším rostlinám a živočichům), že v přírodě je mnohem více projevů spolupráce, než se doposud myslelo. Jeho kolega, biolog Francisco J. Varela, na dalších příkladech mezidruhového altruismu vlků, delfínů, šimpanzů či tučňáků podrobil kritice vulgární pojetí darwinismu a dospěl k závěru, že „život se vůbec zdá nemožný bez určité míry otevřenosti vůči ostatním“. Dalajlama spokojeně dodal, že v buddhistické teorii „jsou živočichové stejně jako my nadáni schopností poznávání“.

Jedna z nejzajímavějších debat se vedla o tom, co je „já“. Západní civilizace považuje za zdroj lidské identity a vědomí náš mozek, jeho paměť. Jenže dalajlama nesouhlasí. „Vědomí je filtrováno lidským mozkem, jedná se o mentální aktivitu – samotné vědomí však není lidské.“ Odtud potom plyne překvapující odpověď na otázku vědců, co by se stalo, kdyby byla možná transplantace mozku. „Jestliže transplantujete mozek osoby B do těla osoby A, tak ten mozek bude náležet osobě A,“ odpovídá dalajlama uchváceným posluchačům. A aby toho nebylo dost, v debatě o umělé inteligenci dalajlama se smíchem připouští, že vědomí může vstoupit i do počítačů, pokud budou dostatečně vyvinuty, a že dokonce umírající jogín do nich může přemístit své „jemné vědomí“. Ale jak pobaveně dodává: „Musíme prostě čekat a pozorovat, dokud se to skutečně nestane.“

Nová éra behaviorismu
Ohmatávání dvou různých světů je vzrušující, objevné a někdy dojde k překvapivé shodě. Dalajlama například mluví o „jasném světle“, které se ve své autentičnosti manifestuje jen v okamžiku smrti, ale může se v hrubé formě (pokud nebereme v úvahu meditaci) projevit i při jiných příležitostech, jako jsou: „zívání, kýchání, přesný okamžik usnutí nebo omdlení a moment orgasmu“. Jedna z technik k dosažení takového prožitku jasného světla je „zmáčknutí některých tepen“, což potvrzuje i psycholožka Eleonor Roschová: „Lidé provádějící výzkum spánku ve Stanfordu dospěli metodou pokusu a omylu k téže výcvikové technice.“ Takových okamžiků, kdy se protnou zkušenosti dvou civilizací, je v knize spousta. Na jiném místě se dozvídáme, že první zívnutí se objevuje u desetitýdenního plodu v matčině děloze, kdy dítě možná poprvé zakusí trochu „jasného světla“. Všichni se touto myšlenkou dobře baví.

Každý z těch společně strávených dnů se jeví jako klíčový, téma debaty se vyvíjí od fyziky přes neurovědu a kognitivní psychologii k umělé inteligenci až po otázky vědomí a evoluce života. Ale vzhledem k probíhající světové ekonomické krizi, která je současně krizí našeho myšlení, je nejzajímavější debata o kognitivní psychologii a návratu behaviorismu v jeho nové podobě. Koncem šedesátých let se odehrála „sociologická revoluce“ a od té doby postupovalo zkoumání lidského chování, lidských emocí a fungování našeho mozku fantastickým tempem. V roce 1987 mluvili vědci i dalajlama tak, jako kdyby už tušili, co se se světem stane v roce 2008. Věděli už, že západní myšlení udělalo obrovskou chybu, když považovalo lidskou bytost za racionálního tvora.

Před dvěma týdny popsal komentátor New York Times David Brooks svůj úžas nad mladou generací vědců v oblasti sociální kognitivní neurovědy, jejichž konference se zúčastnil. Udivilo ho například, že zkoumáním aktivity mozku došli k závěru, že vzorce našeho chování hlubinně závisejí na naší kulturní výchově. Mozek Američana produkuje slastné pocity, když se člověk chová dominantně, u Japonců naopak mozek vysílá signály slasti při podřízeném chování. „Ekonomové a političtí analytici pracují s představou lidí jako ultraracionálních bytostí, protože neumějí definovat a systematizovat emoce,“ napsal Brooks rozhořčeně.

Má však naději, že tato mladá generace vědců změní pohled na lidskou bytost a zbaví nás konečně naší obsese racionalitou a IQ. Tato mladá generace je však především dědicem svých předchůdců, kteří pochopili, že západní civilizace a její myšlení uvízlo v pasti, a vydali se proto za dalajlamou.

JEREMY W. HAYWARD, FRANCISCO J. VARELA: MOSTY K POROZUMĚNÍ
Přeložil Michal Šašma, DharmaGaia, 332 stran