Dobový šmejd?

Tu budovu většina Pražanů nikdy neměla ráda, a dokonce o ní hovořila jako o slonu kopulujícím se žirafou. Bývalo to sídlo Federálního shromáždění, později odtud vysílala Svobodná Evropa a nyní se mění v další objekt Národního muzea.

Vlastně jsou to budovy dvě. Dole je kvádr pražské burzy z konce 30. let a nad ním visí úplně jiná budova z počátku let sedmdesátých. Na to, že bych měl svůj odpor přehodnotit, mě poprvé upozornil raper Vladimir 518, jemuž struktura připomíná obří prostorové graffiti bezohledně a s drsnou energií vržené do tváře města. Podruhé to byla zahraniční studentka dějin umění, která si v rámci domácího úkolu „Nejzajímavější stavba Prahy“ nevybrala Karlův most, ale právě sídlo Federálního shromáždění.

Na střeše budovy se nalézá jedno z nejpodivuhodnějších sochařských děl minulé doby – již nefunkční mobilní plastika pozoruhodného, dodnes žijícího autora

Jiřího Nováka

. Patří k tvůrcům, jejichž díla, často umisťovaná na sídlištích, byla nedávno bez rozmyslu odstraňována coby „dobový šmejd“. Centrální část spodní budovy zaujímá burzovní sál, který je projektován téměř jako monumentální divadlo. Cítil jsem se tu dobře, akustika umožňovala i bez mikrofonů dobrý poslech.

Počátkem 90. let se tu vznášel duch socialismu a možná i umírajících německých vojáků z bojišť druhé světové války, které sem převáželi. Byl to příliš jednoznačný symbol minulého režimu, a proto odtud politici odešli. Nyní sem míří sbírky Národního muzea. Co jsme se jen naposlouchali, jak obtížné je uměleckými díly zaplnit Veletržní palác – a to je přece budova původně určená k výstavám. Federální shromáždění se ještě mnohem víc vzpírá jinému účelu. Neumím si tu představit sbírku trilobitů či pazourků, ale šla by zde udělat galerie moderního umění druhé poloviny 20. století.

Nejlepší by však, myslím, bylo vrátit budovu politice. Zejména hlavní sál burzy je přiměřeně velký, praktický a důstojný. Přijde mi mnohem lepší než nepříjemný protáhlý prostor současného Senátu. Hovořil zde Mitterrand i královna Alžběta. Uplynulých dvacet let téměř odválo Husáka a mladší generace už budovu nevnímá jako pomník normalizace. Možná jsme udělali chybu. Ale třeba budeme překvapeni a Národní muzeum zde vykouzlí nějaký nečekaný klenot města. Já bych to však nedokázal.

Příští týden píšek Jiří Suk.