Zvrácené dědictví

Knižní rozhovor Otrava krve představuje možná nezáměrný, ale určitě zajímavý příspěvek do současné diskuse spojené s dvacetiletým výročím listopadových událostí. Je hledáním odpovědi na otázku, jak se česká společnost za tu dobu proměnila a proč.

Autoři, grafik a designér Karel Haloun (1951) a spisovatel Lubomír Martínek (1954), přitom nevytahují žádná ekonomická, sociologická či historická čísla, fakta, údaje, nezabývají se kauzalitou politických střetů, výměn, událostí. Jednoduše sedí a klábosí jako dva staří kamarádi u lahve vína nebo u piva. V jejich případě před obrazovkami počítačů, neboť otázky i odpovědi si vyměňovali po internetu. Ostatně podtitul knížky Elektronický rozhovor na tuto originální formu psané disputace upozorňuje.

Nadto nejde o novinářský útvar, kdy se jeden táže a druhý odpovídá. Tyto role se zde prolínají, tak jako různé myšlenky, úvahy a témata. Spojuje je snaha autorů popsat lidskou omezenost, netoleranci, pokrytectví, kariérismus, zbabělost i touhu po moci, jež v minulosti dávné i nedávné formovaly, nebo spíše deformovaly jak českou kotlinu, tak i západní svět. Používají k tomu nejen vlastní vzpomínky a zážitky. Otrava krve je prošpikovaná literárními i hudebními postřehy, odkazy na rozpory ideologických či filozofických názorů a náboženství s realitou, na univerzální ochotu člověka stát se v zájmu jednoduchého bezproblémového života součástí ovládané masy.

Právě tato ochota je osou celého rozhovoru. V českém případě se kolem ní točí doba komunismu a normalizace, na první pohled vzdálený čas, jehož dědictví se však stále vrací. Stačí se podívat na aktuální aféry okolo právnické fakulty v Plzni. Podle autorů Otravy krve tato neschopnost vymanit se ze vzorců chování a myšlení doby komunismu je tím podstatným, co se za posledních dvacet let v Česku stalo a děje dál. Na otázku proč hledají odpověď v často argumentované duševní lenosti a lpění na důvěrně známém. Lépe řečeno, nepřemýšlet, ale mít jistoty. Lze jim to věřit. Haloun s Martínkem se narodili a vyrůstali za komunismu. Po adekvátních zkušenostech s výše popsanými formami lidské omezenosti umocněnými vládou jedné strany z toho však oproti většině vyvodili důsledky. Vnitřní a vnější emigraci. Haloun zůstal v Praze a ponořil se do svého výtvarného a hudebního světa, Martínek v roce 1979 odjel do Francie. A po letech se opět sešli a začali se bavit o tématech, o nichž oba říkají, že „před nimi není dobré utíkat“.

KAREL HALOUN, LUBOMÍR MARTÍNEK: OTRAVA KRVE
Edice Revolver Revue, 163 stran