Nosferatu mezi dobrem a zlem

Giulio Andreotti na plátně působí jako tragická postava v politické opeře

Paolu Sorrentinovi se povedlo to, co jen nemnoha smrtelníkům. Dokázal vzbudit emoce v Giuliu Andreottim. Doyen italské politiky, sedminásobný premiér a doživotní senátor, sedící v parlamentu neuvěřitelných třiašedesát let, prý nevydržel s nervy na uzdě na projekci svého životopisného portrétu Božský a se slovy: „Ne, ne, tohle už je vážně moc“ opustil uprostřed promítání sál. Sorrentino jej ve snímku, nazvaném podle státníkovy ironické přezdívky (přídomku připisovanému Juliu Caesarovi), vykresluje jako neproniknutelnou sfingu s mimikou katatonika a monotónní dikcí, která do svého nitra nedá nahlédnout ani milující manželce.

Polibek cti

Rozčilení devadesátiletého politického veterána je pochopitelné. Jeden z nejvýraznějších italských režisérů mladé generace vytáhl na světlo všechny kauzy, kvůli kterým byl Andreotti v uplynulých patnácti letech vláčen po soudech a z nichž se mu povedlo vyjít s čistým štítem. Připomíná údajný zavazující „polibek cti“ s největším šéfem sicilské mafie Totem Riinou, podezření z podílu na vraždě nepohodlného novináře Mina Pecorelliho a laxnost při osvobozování Andreottiho souputníka i rivala Alda Mora, oběti Rudých brigád. Zájem italské veřejnosti o snímek se dal čekat, ale je několik…