Útok na Železnou lady

Před 15 lety Margaret Thatcherová jen o vlásek přežila pokus o atentát

Stačilo málo a dějiny Velké Británie by se ubíraly docela jiným směrem. Byly tři hodiny ráno 12. října 1984, když hotelem v anglickém Brightonu otřásl mohutný výbuch. Elegantní budova na mořském pobřeží se málem rozpadla na dvě části a záchranáři vběhli do domu i přes riziko, že se na ně celá stavba každou chvíli zřítí. Šlo o hodně. V hotelových pokojích spala elita vládních konzervativců včetně ministerské předsedkyně Velké Británie Margaret Thatcherové, kteří se v Brightonu účastnili několikadenní konference jejich politické strany.

V půl desáté jako obvykle

Mozkem útoku byl pětatřicetiletý rodák z Belfastu Patrick Magee, který se v řadách IRA vypracoval na předního experta na bombové útoky. Drobný muž, přesvědčený, že s Velkou Británií vede legitimní válku, stál za šestnácti uskutečněnými nebo plánovanými útoky po celé Anglii. Jeho akce v Brightonu byla výjimečná novou technologií. Magee rozmontoval videorekordér a z jeho součástek sestavil časovací mechanismus umožňující bombu odpálit až několik dní po instalaci. V brightonském hotelu se ubytoval čtyři týdny před sjezdem konzervativců pod falešným jménem, do stěny v koupelně pokoje číslo 629 umístil výbušninu a zapnul odpočítávání.

Margaret Thatcherová si tu noc připravovala projev na druhý den a ve chvíli výbuchu seděla v obývacím pokoji. To ji zachránilo. Část jejího hotelového pokoje totiž nastražená bomba úplně zdemolovala. Kdyby si třeba ministerská předsedkyně čistila zuby v koupelně, byla by jen malá šance, že by atentát přežila. Hroutící se hotel však opustila bez jediného zranění a po noci strávené pod ochranou na policejní stanici Železná lady odmítla návrhy policejních expertů, aby kvůli riziku dalších teroristických útoků sjezd strany přerušila. „Konference pokračuje, začínáme v půl desáté jako obvykle,“ řekla klidným hlasem do kamer televizních štábů ještě za ranní tmy. Po bezesné noci potom nastoupila před publikum spolustraníků, přesně jak oznámila.

Ti svoji šéfovou do jednoho následovali. Vyskytl se jen jediný problém – nedostatek vhodného oblečení pro desítky členů strany, kteří museli zanechat svá zavazadla v hotelu. Místní prodejna konfekce speciálně kvůli nim otevřela o hodiny dříve, aby mohli nedostatky v šatníku napravit. Britové zase jednou osvědčili klid a praktičnost, které je neopouštějí ani ve chvílích, kdy jde o život. Margaret Thatcherová si získala svým stoickým postojem přízeň veřejnosti a zažila jeden z vrcholů popularity.

Přesto však pod maskou ledového klidu všemi cloumaly emoce. Pět z hotelových hostů zemřelo a útok všechny šokoval nebývalou razancí. Jak všichni očekávali, IRA se k útoku přihlásila a požadovala odtržení Severního Irska od Británie. V prohlášení stálo, že útok byl mířený na ministerskou předsedkyni za její tvrdý postoj vůči vězněným teroristům, kteří se snažili hladovkou vynutit status politických vězňů. Margaret Thatcherová odmítla jakékoli vyjednávání, deset hladovkářů zemřelo. „Dnes jsme neměli štěstí,“ vzkázali teroristé ministerské předsedkyni. „Ale pamatujte, že nám stačí mít štěstí jenom jednou. Vy ho budete potřebovat pořád.“

Dva roky po útoku teroristu Patricka Mageeho dopadla policie a dostal doživotí. Ve vězení vystudoval vysokou školu a odseděl si čtrnáct let. Stejně jako ostatní členové IRA byl propuštěn v posledním roce tisíciletí po mírových dohodách mezi vládami Británie, Irska a severoirskými politickými stranami. IRA tehdy výměnou za propuštěné vězně složila zbraně.

Přestože Magee dodnes trvá na tom, že s Británií vedl válku a konzervativní politici ubytovaní v hotelu podle něj byli „legitimní cíl“, začali se s ním stýkat někteří pozůstalí po obětech útoku. Jo Tufnellová, dcera konzervativního poslance, který zahynul v troskách hotelu, Mageeho vyhledala, aby podle vlastních slov překonala vztek a hořkost nad ztrátou otce. Za účasti televizních kamer potom oba absolvovali několik dalších setkání jako pokus o usmíření, který měl inspirovat i ostatní postižené teroristickou válkou o samostatné Severní Irsko. Dodnes se oba stýkají a považují se za přátele.