0:00
0:00
Kultura11. 10. 20096 minut

Průvodce labyrintem terorismu

Astronaut
Autor: Respekt

Náhled do bizarní racionality terorismu a způsobů jeho financování

↓ INZERCE

Strčili jsme ho do auta, odvezli jsme ho na nějaké opuštěné místo… a bác! Zastřelili jsme ho. (…) Ne, nemyslím, že jsem cítil něco zvláštního, lítost, ne… nic takového. Vlastně jsme nezabíjeli jeho! Tenkrát jsme zabili podnikatele. Tak je to vždycky. Když ETA zabije policajta, nezabíjí nějakého konkrétního člověka, dokonce ani ne člověka z masa a kostí. Prostě útočíme na symboly nebo něco takového…“

Ten cynický sebeklam sice v člověku vyvolává nevolnost, ale nelze mu upřít jistou, byť notně pokřivenou logiku. Nebo už o logice nemůže být ani řeči, protože terorista je jen fanatické individuum, jehož chování nelze vztáhnout k žádné normě? Právě tím se zabývá Luis de la Corte Ibáňez v knize Logika terorismu.

Španělský sociální psycholog se přitom nepustil do průzkumu terorismu jen z akademického popudu, zprvu ho k tomu vedly hlavně osobní důvody. Byla to vražda profesora práv Autonomní univerzity v Madridu Franciska Tomáse y Valiente, kterého zastřelil člen ETA v jeho pracovně, zatímco de la Corte Ibáňez – tehdy ještě mladý doktorand – seděl v přednáškovém sále vzdáleném jen pár metrů. Překvapila ho mravní rozpačitost a strach, s jakým jeho spolužáci a učitelé zločin odsoudili, a došlo mu, že „obětí terorismu nejsou jen lidské životy, ale může jím být i svoboda, svornost, demokracie, zákony a právní stát“. Na své studii pak pracoval dalších pět let.

Autor: Respekt

Vyhladit

Jak ale mluvit o jednom terorismu, když nabývá rysů fanatického nacionalismu i státního teroru, řadí se do něj židovští i palestinští militaristé, globální džihádisté al-Káidy i členové japonské sekty Óm šinrikjó?

Nikoli překvapivě vidí autor spojující rys různých „terorismů“ ve fanatickém způsobu myšlení a jednání. Fanatismus přitom pramení z manicheistického či černobílého myšlení, které svět tematizuje jako střet absolutních sil dobra a zla. Proto je těžké terorismus i přes jeho relativně malou bojovou účinnost porazit. V teroristickém vnímání střetu totiž nejde o to nad nepřáteli vyhrát – jako stoupence říše zla je nutné je zničit a vyhladit. „Když tvrdíme, že vyhubení bezvěrců je božím příkazem, znamená to, že jde o zákon, který se nemění, o stálý princip, který není narušen v čase, místě, národě, ani okolnosti…,“ cituje Ibáňez irácké islamisty ze skupiny al-Ansari.

O „kosmické válce“ a „metafyzickém střetu“ mluví i americký sociolog Mark Juergensmeyer. Ten se proslavil knihou Teror v mysli boží, v níž vyvrátil většinový názor, že teroristé jsou duševně nenormální, agresivní jedinci. Přestože de la Corte Ibáňez na knihu Juergensmeyera často odkazuje, v jedné věci se oba vědci zásadně liší. Zatímco americký sociolog tvrdí, že většina teroristů se rekrutuje z okraje společnosti a v naprosté většině jde o mladé frustrované muže, kteří zažívají pocity beznaděje a teroristické akce jim dodávají hrdost či prestiž, španělský sociální psycholog mu odporuje.

Dokládá to na analýze 49 nejchudších států OSN, v nichž se sice za posledních deset let vyskytly nepokoje nebo etnické střety, ale jen výjimečně šlo o terorismus. „Kdyby existoval úzký vztah mezi terorismem a chudobou, byla by Afrika plná teroristů, zatímco skutečnosti není nic vzdálenějšího.“

V podrobném rozboru sociální struktury teroristických skupin pak ukazuje, že jejich členové většinou nejsou přímými oběťmi hospodářské nerovnosti, nejsou nezaměstnaní ani nevzdělaní. Většinou naopak pocházejí ze střední třídy (Tamilští tygři na Srí Lance, Macheteros v Portoriku, IRA, ETA, Bojovníci za svobodu Ulsteru a další), a pokud je tomu jinak, jde o výjimky, které by se našly hlavně mezi islamisty (Hamás, Hizballáh). Ani to však nevypovídá nic obecného o islamistickém džihádu, protože sebevražední atentátníci ze Saúdské Arábie a Egypta se rekrutují ze střední třídy, tři ze čtyř teroristů al-Káidy pocházejí ze střední nebo vyšší třídy a šest z deseti získalo vzdělání na vysoké škole.

Nejzajímavější je kapitola, která rozebírá systém financování teroristických skupin, jejichž členové se v globalizovaném světě proměnili v čilé podnikatele. De la Corte Ibáňez popisuje třeba bin Ládinův pobyt v Súdánu v letech 1992–1996, kde založil na třicet společností, z jejichž tržeb dlouho získával finance pro svoji činnost (v poslední době prý mezi teroristy letí obchod s realitami).

Na příkladu ETA ukazuje, jak dokázala pomocí napojení na některé baskické politické strany a vytvořením sítě lidových hospod herriko tabernas získat dokonce několik milionů eur z fondů Evropské unie na podporu a rozvoj baskické kultury. A jako bizarní perličku autor dodává i příběh o akci Arafatovy OOP, která spolupracovala s křesťanskou Falangou a s korsickou mafií na známém přepadení Britské banky pro Střední východ v Bejrútu. Sám Arafat prý tehdy zapůjčil letadlo pro dopravu své kořisti do Švýcarska, kde ji investoval na mezinárodních trzích. Jak se ukazuje, v jistých případech mohou jít teze svaté války a kosmického střetu stranou – jako by i terorismus občas podlehl dobové náladě konce ideologií.

Tlumit
Je-li komplexní pohled zpočátku výhodou knihy, postupně se stává její slabinou. V žádné z tematických kapitol autor nemůže jít do hloubky, aby mu kniha příliš nenakynula pod rukama, čtenář by si přitom v některých chvílích přál opak. Týká se to především výše zmíněné analýzy financování terorismu, která by si zasloužila víc prostoru. Bylo by to jistě užitečnější než teoretický úvod nebo zkoumání ideologií a pojmosloví, jímž teroristé popisují svoji strašidelně utopickou vizi světa.

A slabinou je bohužel i suchý akademický styl, který má daleko k anglosaské lehkosti a důrazu na přístupnější formu podání skrze konkrétní příběhy, z nichž by pak teprve vyplynulo nějaké zobecnění. De la Corte Ibáňez naopak postupuje směrem od abstraktního, a tak se čtenář musí občas k zajímavým pasážím prokousat lehce protivnou kategorizací „psychologických“ a „strategických aspektů problematiky“.

Přesto je Ibáňezova kniha dobrým vstupem a orientačním rozcestníkem v debatě o současném terorismu. Důležité jsou i otázky, na něž by měla hledat odpovědi média: Je nutné zveřejňovat videa poprav rukojmích? Citovat z hrozeb bin Ládina a vzkazů jeho spoluvěrcům? Ta dilemata jsou známá už osm let, ale diskuse o nich stále ještě nezačala. Vzkaz Luise de la Corte Ibáňeze je jasný: Nevysílat, tlumit strach šířený teroristy a nebýt tak užitečnými idioty v jejich službách.

LUIS DE LA CORTE IBÁŇEZ: LOGIKA TERORISMU
Přeložila Jana Novotná, Academia, 321 stran


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].