Válka v Afghánistánu, sovětské lágry, holocaust. Stačí to vyslovit a člověku zatrne. Tvůrci to vědí a umí na to hřešit. Umění s podobnou tematikou má už předem postaráno o punc hloubky. Do křesla s knihou, do tvrdé divadelní sedačky nebo té polstrované v multiplexu zkrátka usedáme jinak, než kdyby šlo o příběh o lásce nebo o zvířatech. A pokud se tomu niternému naladění plete něco pod nohy, nemáme to rádi. Kniha o lágrech se přece otvírá rozechvělými prsty.
Tak jako nedávno vyšlá sbírka sovětské lágrové prózy Jen jeden osud. Ty příběhy psal život a před lidmi, kteří je zažili, není možné než smeknout. Přesto nebo právě proto jsem z knihy neměla dobrý pocit. Za vzrušení, s nímž hltám utrpení jako thriller dlouho do noci, je mi totiž trapno. Chtěla bych, aby kniha nikdy neskončila, zatímco lidé v ní netouží po ničem jiném než vrátit se co nejdříve domů.
Na divadelním představení Dušana Pařízka Goebbels/Baarová, o vztahu šéfa nacistické propagandy a české herečky, mě zase, ostuda, víc než portrét nacistického fanatika zajímalo, jak bude Baarová – Gabriela Míčová – vypadat naživo v těch dobových sexy šatech. Hodinovému, byť skvělému monologu Goebbelse – Martina Pechláta – jsem tak zdaleka nevěnovala pozornost, jakou by si zasloužil.
Elegantní jako šaty Baarové je i další položka z mé zářijové kultury se závažnou tematikou, film Protektor. Nejsem z těch, kdo by skvěle zvládnuté řemeslo obracel proti tvůrcům a vyčítal jim povrchnost. Sláva, že je jednou český film neupachtěný a navíc výborný. Jen ta lačnost, kterou vyvolává ona hostina vizuálna, stejně jako fotografie dortu na křídě, ta mě štvala. Film, který drhne, má zkrátka svoje. Nedovolí opájet se obrazem, což by holocaustu, jehož se Protektor dotýká, svědčilo. Anebo jsem jen konvenční?
Rozhodně ale ne dost na to, aby mě nadchl Kafkův Proces v pražském Divadle Komedie. Nevýhodou dramatizace známých děl je fakt, že je již publikum předem zná. Čeká, co bude jinak. Dušan Pařízek byl věrný Procesu tak, že jeden mohl zůstat doma. Divadlo skvělé, ale pokud má člověk doma knihu, má to zadarmo.
Zemi beze slov německé dramatičky Dey Loherové naopak v Čechách nezná nikdo. Divák si ji v pražské MeetFactory musí objevit sám. Představení s Ivanou Uhlířovou o ženě vyrovnávající se s válečnými zkušenostmi z Afghánistánu jsem téměř nerozuměla. Po hladce klouzajícím Protektorovi to byla příjemná změna. Číslo jedna ale zůstane Jen jeden osud. Lágrová realita jakoukoli fikci totiž hravě převálcuje.
Příště píše Markéta Pilátová.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
