Nakup a zachraň

Čeští milovníci přírody objevili výhody soukromého vlastnictví

Petr Hesoun byl tehdy vybaven mocí úřední a jako nadšený přírodovědec znal každou vzácnou květinu, která v jeho rajonu rostla. S planými lesy vyrůstajícími na stráních nedalekého údolí si ale coby profesionální ochránce přírody na Městském úřadě v Jindřichově Hradci vůbec nevěděl rady. Břehy peřejnatého Hamerského potoka, který v krajině za městem vykouzlil několikakilometrové Jindřišské údolí, nejsou natolik vzácné, aby si zasloužily státní ochranu. Zato tady ale rostou květiny a široko daleko jediný smíšený les vzdáleně připomínající divočinu. „Má to jedinečnou atmosféru,“ říká Jana Dvořáková z místního sdružení Hamerský potok. Obavu, že majitelé pozemků místo jedlí a listnáčů vysadí výnosnější, ale nudné smrky, zahnali milovníci údolí jednoduše: několik kilometrů lesa prostě koupili z veřejné sbírky, kterou pro tento účel už šest let organizuje Český svaz ochránců přírody (ČSOP).

Podobně to v Česku dělají desítky dalších občanských sdružení a plocha soukromých „rezervací“ stále roste. Zatímco před šesti lety nebyly takové rezervace žádné, dnes je u nás nakoupeno sedmdesát hektarů pozemků od rozlehlého pralesa Ščůrnica v Bílých Karpatech až po miniaturní mokřad Triangl v Praze. Dohromady to stálo šest milionů. Lidé toužící chránit zajímavé kusy krajiny se teď díky nim obejdou bez státu, který často reaguje jako slon v porcelánu. A to je výhoda k nezaplacení.

Pomůžeme si sami

V zemích jako Británie, kde byla odjakživa veškerá půda v rukou podnikavých soukromníků, to není žádná novinka. Když do země vtrhla v předminulém století průmyslová revoluce, pro romantické (a bohaté) milovníky volné krajiny byly nákupy půdy jedinou šancí, jak alespoň některé části země ochránit před důsledky prudkého rozvoje (viz rámeček Ochránci a gangsteři). U nás byla situace jiná. Krajina tu taky sloužila k výdělku, ale nedělilo se o ni tolik lidí. A velcí vlastníci, ovlivnění myšlenkami německého romantismu s jeho obdivem k divočině, si mohli dovolit luxus nehospodařit – jako třeba hrabě Jiří František Buquoy, který ve svých lesích v Novohradských horách vyhlásil rezervaci už roku 1838. Za komunistů sice Češi krajinu ničili, ale zároveň tady zůstaly u nepřístupných hranic se Západem a v místech vysídlení Němců stovky hektarů nedotčené země. A v porevolučním nadšení zase politici schválili přísné ochranářské zákony.

Jenomže ty mají omezené možnosti. A nejde jen o to, že demokratický stát musí respektovat soukromé vlastnictví. Potíže působí i zdlouhavé byrokratické postupy. Právě na to narážel Petr Hesoun, když přemýšlel, jak se postarat o přírodu v Jindřišském údolí. Našel tu sice místa, která by si zasloužila státní ochranu, ale byly to jenom izolované ostrůvky. „Tohle území je ale podle mě pěkné jako celek,“ říká.
Přestože vládne pozdní léto a teploměr ukazuje více než dvacet stupňů nad nulou, tady je příjemný chládek. Podél břehů potoka se táhnou vysoké vlhké traviny a listnáče střídají jedlové lesy vyrůstající na méně přístupných skaliskách.

Samotná pestrost lesa ovšem na úřední ochranu nestačila. A když se Petr Hesoun dozvěděl, že se majitelé pozemků v Jindřišském údolí – potomci majitele mlýna na zdejším potoce – chtějí svého majetku zbavit, začal přemlouvat kolegy z jindřichohradeckého občanského sdružení Hamerský potok, aby se stali kupci. Sdružení sice původně vzniklo s cílem pročistit vodu v potoce protékajícím údolím a napájejícím vodou nedalekou vodní rekreační nádrž, to se však ukázalo jako iluze. „Musel by se úplně změnit způsob hospodaření na okolních polích,“ vysvětluje Petr Hesoun. „Voda je plná živin z hnojení. A na to je jedno občanské sdružení příliš slabé.“ Nákup údolí už taková iluze nebyla, protože zdroje byly po ruce z již zmíněné sbírky.

Ta se inspirovala právě britským modelem. „Nechceme suplovat v ochraně stát, ale někdy je efektivnější, když mají péči na starosti občané, kteří lépe znají místní podmínky a dovedou pružněji reagovat,“ říká koordinátor akce s názvem Místo pro přírodu Jan Moravec. Funguje to následovně: organizace s celostátní působností – u nás ČSOP – sbírá peníze a potom vyzve místní občanská sdružení, aby dávala tipy na nákupy. Nakoupené pozemky sice patří ČSOP, ale do správy ho dostanou občanská sdružení, se kterými se uzavírá smlouva na rok. Když občanské sdružení předloží plán, jak hodlá o dané území pečovat, smlouva se uzavře na deset let.

„No, na plánu péče pracuju, už mě z ČSOP uhánějí,“ říká Petr Hesoun. Prý nemá ještě nasbírán dostatek přírodovědeckých dat. Jeho kolegyně z občanského sdružení Jana Dvořáková už zřídila v Jindřišském údolí naučnou stezku. Na cedulích ve výši, kam dohlédnou děti, se pomocí jednoduchých obrázků ukazuje, jak fungují vztahy v přírodě a proč je zdejší smíšený les hoden pozornosti.

Máme to pod kontrolou
Stojíme na podmáčené půdě uprostřed po krk vysokých kopřiv a vedoucí prostějovského ekocentra IRIS Eva Zatloukalová se prohýbá smíchy. „Tak tohle jsme, prosím, nakoupili jako vzácný kus přírody,“ neodpustí si vysoká energická dáma ironii. Vše je jasné, až když se návštěvník vymotá z kopřivové džungle a ocitne se na louce poseté fialově zářícími ocúny (v jiném ročním období jsou tu k vidění vzácné orchideje) a trsy trávy, které občas sahají člověku až k pasu. Sytě zelené travnaté boule, takzvané bulty, rostou jenom na vápenatých půdách a potřebují ke svému rozvoji hodně světla a prostoru.

Kdysi se tu orchidejím a travnatým boulím dařilo, protože bývalí majitelé z okolních hospodářství louky pravidelně kosili. Po znárodnění to však přestalo. V osmdesátých letech tu potom mládež, sdružená pod komunistickým spolkem SSM, vystavěla mohutné rekreační centrum a potok nechala přehradit, takže část luk zmizela pod rybníkem.

Po revoluci rekreační středisko střídalo majitele, pustlo a napůl vyhořelo. Okolní zarostlé louky ale mezitím začali kosením a pasením ovcí dávat do původního stavu lidé z prostějovské organizace ČSOP. „Jenomže jsme neměli jistotu, jestli to celé nepřijde nazmar,“ říká Jiřina Kličková, která tehdy pracovala na odboru životního prostředí v nedalekém městečku Konice. „Mám zkušenosti s tím, že když si podnikatel dnes rozhodne na nechráněném území něco postavit, tak se tomu nedá zabránit. A klidně by se mohlo stát, že tady někdo aktivní zřídí závodiště pro čtyřkolky. Místní stráně by se na to skvěle hodily,“ říká paní Kličková. Ochranářské sdružení proto před čtyřmi lety část pozemků přes projekt organizovaný ČSOP koupilo a chystá se postupně získat do vlastnictví i zbytek. Vyžaduje to často detektivní práci s vyhledáváním majitelů, kteří jako restituenti často ani netuší, že jim tady něco patří, popřípadě je třeba dlouze vyjednávat o ceně.

Paní Kličková takhle obchází desítku lidí a postupně s nimi uzavírá smlouvy o koupi. „Baví mě to a má to smysl,“ říká s odkazem na fakt, že zpustlé rekreační centrum už zase získalo nového majitele, který v něm plánuje obnovit provoz. Členové sdružení IRIS se téhle cestě nijak nebrání. Byli by rádi, kdyby místní louky a stráně mohlo obdivovat co nejvíce lidí. „Zároveň jsme ale majitelé pozemků. A to je ono: máme daleko větší vliv na to, co tady bude, než kdybychom byli jenom ochranáři,“ říká Eva Zatloukalová.

OCHRÁNCI A GANGSTEŘI
Na konci devatenáctého století založila skupina básníků, architektů a sociálních aktivistů v Británii takzvaný National Trust, jehož cílem bylo zachovat lidem přístupnou volnou krajinu a pečovat o starou architekturu. Dnes vlastní parky, volnou přírodu nebo třeba pláže a stará se o stovky staveb. National Trust je nezisková organizace, získává finance z veřejných sbírek (mezi jeho nejslavnější donátory patřily členky takzvaného Fergusonova gangu, což byl spolek žen z lepších britských rodin, které ve třicátých letech skryty pod pseudonymy a škraboškami bojovaly proti devastaci britské krajiny a architektury). Trust dohromady ovládl celkem 2520 km², což je 1,5 procenta veškeré britské půdy.