My, Václav V.

Prezidentův nový výpad proti Lisabonu postavil zemi před zásadní otázku jejího vnitřního uspořádání

Tak máme konečně jasno: žádná hra na důležitého, žádná póza do efektní role posledního, kdo rozhodne, jak váhání Václava Klause podepsat Lisabonskou smlouvu četla řada lidí. Nikoli. Klausovi nejde o efekt, ale o dosažení svých cílů – zbrzdit evropský stroj, více moci pro sebe, vyjít ze sporu jako vítěz. To by mohlo být politicky legitimní, problém je ale v jeho metodách. Těmi jsou obstrukce a demagogie. Klausovo tvrzení, že Lisabonská smlouva povede „k ohrožení vlastnických vztahů v České republice“, je čistá lež. Listina základních práv a svobod, před jejíž účinností teď prezident Čechy brání, nemá zpětnou působnost a vztahuje se jen na evropské zákony, ne ty národní. A není možné, aby tohle Hrad nevěděl.

Boj o moc
Na Klausův požadavek prosadit na poslední chvíli pro Česko výjimku z platnosti oné listiny reagovali evropští politici podrážděně, ale nenechme se mýlit: Evropa tu situaci zvládne. Jestliže česká vláda přistoupí na hradní požadavek, věc se může vyřešit relativně rychle. V tom má Klaus pravdu. Šlo by to udělat tak, že česká vláda vznese oficiální požadavek a šéfové evropských států to v podobě politické deklarace přijmou. Tuto deklaraci pak přetaví do právně závazné výjimky později, například při schvalování chorvatské nebo islandské smlouvy o…