Kdo ví, co bude zítra

Dva týdny v sedle s německými ochránci přírody

Sedím na kole a vší silou se opírám do pedálů. Očima se držím německého hromotluka, který jede přede mnou. Jako holka mám výhodu, většinu cesty se vezu v závětří za zády silnějších. Ušetří to sílu, která se ještě dnes bude hodit. V cíli dnešní etapy nás čeká oficiální přivítání. Termíny se přesně dodržují, zpoždění se netoleruje. Pomalu zapomínám, v které zemi to už vlastně jsem.

Všechno začalo telefonátem před měsícem a půl. Německý Spolkový úřad pro ochranu životního prostředí hledal českého zástupce pro srpnovou akci nazvanou Naturathlon. Dvanáctidenní cyklojízdy podél bývalé železné opony z maďarské Šoproně do sídla Evropského parlamentu ve Štrasburku se letos účastní šest národních týmů a v každém z nich je jedna žena. Naturathlon se opakuje každý rok a v různých obměnách se v něm spojují témata sportu a ochrany přírody. Letos je hlavním tématem dvacáté výročí pádu železné opony a Green Belt – zelený pás krajiny, který se táhne napříč Evropou podél bývalé opony. Právě tady, v „zemi nikoho“, se uchovala jedinečná přírodní společenství. My dnes jedeme za to, aby se co nejvíc lidí po trase dozvědělo, že tento unikátní pás krajiny, protínající Evropu, si do budoucna zaslouží zvláštní ochranu.

To, čeho jsem teď součástí, je monstrakce se dvěma autobusy a devíti doprovodnými vozidly, televizním štábem, s tiskovým servisem a kompletní grafickou podobou včetně stejnokrojů. Třináctičlenný orgatým (tenhle mezinárodní novotvar se rychle ujal) se stará, aby všechno klapalo jako hodinky.

Je to trochu absurdní. Kvůli pár propagačním cyklistům se přesouvají desítky tun hmoty. Všichni používáme v hotelích prádlo na jednu noc. Jíme ovoce a zeleninu, které byly sklizeny ještě nezralé a cestou do obchodů nacestovaly víc kilometrů než já za celý život. Nejsme prostě právě dobrým příkladem udržitelného života.

Tohle je daň za publicitu. Pokud se k tématu přihlásí celebrita, jsou to body navíc. Program Naturathlonu je proto „napasován“ na programy politiků. A musím uznat, že Němci tohle umějí opravdu dobře. Cestou jsme se setkali se čtyřmi ministry, několika vrcholovými sportovci a zástupce místní správy už ani nespočítám. Na startu jsme s velkou mediální parádou převzali memorandum za ochranu zeleného pásu z rukou ministrů životního prostředí Maďarska a Rakouska a německé ředitelky Spolkového úřadu pro ochranu životního prostředí. Zprávu, kterou cestou podepisují stovky lidí, předáme ve Štrasburku viceprezidentovi Evropského parlamentu Raineru Wielandovi.

V Německu samozřejmě patří udržitelný rozvoj mezi silná témata. Na cestě se to hemží výrazy soft turismus, sporty šetrné k přírodě, biozemědělství. Neubráním se pocitu škodolibosti, když sleduji kulaťoučkého ministra životního prostředí Sigmara Gabriela cvičícího v Bavorském lese aerobik s módními hůlkami na „nordic walking“. Vtipkuje přitom, že přistavená sanitka bude asi za chvíli v akci. Ten pocit však není namístě, ministr dělá svoji práci.

Teď mě nejvíc ze všeho zajímá, kdy bude příští zastávka. Brzdíme, čeká nás bedna energetických tyčinek a voda. Asistent významně ukazuje na hodinky, máme deset minut a musíme jet. Rychle zhltnu jednu tyčinku, druhou strčím pod sedlo, doplním lahev, polévám si hlavu. Slunce pálí jako o závod. Po celou dobu nás někdo fotografuje nebo natáčí.

Nejzajímavější jsou návštěvy v místech tematicky spojených s bývalou železnou oponou. Před týdnem jsme odstartovali ze Šoproně, kde se právě před dvaceti lety objevila trhlina pro hromadný útěk 600 východních Němců do Rakouska. Dnes nás čeká německá vesnička Mödlareuth, kterou po roce 1949 rozřízla železná opona na NDR a NSR. A tak dále.

Kdo ví, co nás čeká zítra. Pro mě je už teď podstatné, že jsem mohla pár dní zblízka pozorovat, jak se „dělá“ ochrana přírody v Německu. Žádný aktivismus, ale tvrdá, korektní a nadmíru profesionální práce. Pro cestu domů je to mimořádně zajímavá inspirace.

Autorka pracuje pro server nakole.cz.

Napište nám svůj jeden den na [email protected].