Milenka pravdivá, nikoli skutečná

Amettův román o Brechtovi je jako série diapozitivů

Když se na titulní stránce novin objeví fotografie, na níž se celebrita naklání k neznámé, ale o to krásnější tváři své nové milenky, máme to automaticky za bulvár. Informace o intimním životě jsou podružné a do veřejné sféry nepatří – tak zní sice mizející, ale stále pociťovaný úzus. Když ovšem spisovatel napíše knihu, ve které si za hlavní postavu zvolí slavnou osobnost a záměrně sestoupí pod povrch veřejného, má úspěch zaručen a velmi pravděpodobně obdrží i nějakou tu prestižní cenu. Literatura má dovoleno ostřit jiným způsobem: co se na novinovém papíře zdá tak nicotné a bulvární, to prozaik mávnutím kouzelného pera promění v existenciální látku. Anebo ne? Kniha francouzského spisovatele Jacquesa-Pierra Ametta Brechtova milenka je dobrým příkladem takových rozporů.

Proslulý sukničkář

Píše se rok 1948. Světově proslulý dramatik Bertolt Brecht se po patnácti letech exilu vrací do Německa. Přesněji řečeno do východního Berlína, neboť představitelé Německé demokratické republiky nabídnou angažovanému umělci něco, čemu nelze odolat. Uprostřed poválečné bídy dostane k dispozici téměř neomezené prostředky k vybudování vlastního divadla, jež vejde do dějin jako Berliner Ensemble. Avšak dát někomu prostředky znamená dát mu moc, a tím pádem ho učinit nebezpečným. Proto je Brecht od počátku svého východoněmeckého období sledován a hlášení o něm putují až na ty nejvyleštěnější stoly v Moskvě. Koneckonců vymohl si podivná privilegia: čte západní magazíny jako Time či Life a v zašité kapse nosí rakouský pas.

Jak nejlépe sledovat sukničkáře, který se celý život pohybuje na divadelních prknech? Člověk nemusí být šéfem Stasi, aby hned pomyslel na mladou herečku, jež bude v pauzách mezi milováním prohrabávat koš na papír a pak předávat ofocené koncepty básní či dopisů. Na rozdíl od Brechtovy zákonné manželky Heleny Weigelové, jež v románu také vystupuje, si Amette postavu Marie Eichové, Vídeňačky s nacistickou minulostí, kvůli které nyní musí spolupracovat s komunisty, vymyslel. Učinil to však v intencích dobových událostí a Brechtova životního stylu – Eichová není skutečná, pravdivá ovšem ano.

„Svlékl Marii svetr, strhl z ní sukni. Cítila se, jako kdyby absolvovala lékařskou prohlídku. Potom Maria rozpustila tablety ve sklenici vody. Mistr měl problémy se srdcem.“ Eichová je pro Brechta jen jednou z mnoha, a jak sám věcně konstatuje, není ani nejlepší. Těžko se divit, že hlubší city se u ní vyvinou k agentovi Stasi Hansi Trowovi, který ji na Brechta nasadil. A tím je o příběhu řečeno zhruba vše.

Postavit román na slavné osobnosti je dvojsečné. Autor si snadno zajistí předběžný zájem čtenáře, který se ovšem, přiznejme si, zas tolik neliší od ulepené zvědavosti, s jakou se listuje bulvárem. Potíž spočívá v tom, že význačná osobnost není automaticky skvělou románovou postavou. Autor má pocit, že píše o někom, koho přece všichni tak nějak znají, a tím pádem si nedá práci, aby svou postavu napsal „od začátku“. A přesně to se stalo Amettovi: Brecht v jeho románu hraje Brechta. Vidíme ho na sérii fotografií, na nichž se za jeho ironickým úsměvem může skrývat cokoli, ale téměř nic se o něm nedozvíme.

Na druhou stranu Amette takto postupuje důsledně a metodicky. Vyprávění plyne jako projekce diapozitivů, krátké kapitoly či jejich odstavce tvoří často uzavřené a výrazně náladové obrazy. Vidíme poničený Berlín, v němž ženy s šátky na hlavě číslují kameny; defilují před námi rozmazané sny, které se postavám zdají při odpoledních siestách; a často je to jen krajina popisovaná v typicky souřadných větách: „Krásné duby, špatně vyasfaltovaná cesta, bíle olíčené domečky, ptáci vzlétající k modrému nebi.“

Autor-pozorovatel si tu udržuje odstup, jeho román působí především vizuálně: oči kloužou po povrchu světa. Dá se předpokládat, že Amettův styl koresponduje s Brechtovou tvůrčí metodou zcizení, jež spočívala v záměrné distanci a důsledné antiiluzivnosti. Brechta ani Ametta každopádně příliš nezajímá psychologie postav, nenoří se dovnitř. Zůstává na čtenáři, aby rozhodl, zda jde o nedostatek, nebo spíše záměrný tah, který vytváří prostor jinému, svébytnému vidění světa. Rozhodnutí přitom ulehčuje to, že Amette ve své depsychologizaci není zdaleka tak programový jako Brecht či francouzský nový román – drží se rozumné míry a neohrožuje rozkoš z četby.

Ačkoli povrch zůstává povrchem a jen sem tam napraskne, vůbec to neznamená, že by Brechtova milenka byla povrchním románem; to by zřejmě před šesti lety neobdržela nejvyšší francouzskou literární cenu bratří Goncourtů. Amette je ve svém pozorování velmi jemný, místy lyrický, vždy přesný a čas od času se blýskne úžasným detailem či „záběrem“, za jehož kompozici by se nemusel stydět ani fotograf Cartier-Bresson.

JACQUES-PIERRE AMETTE: BRECHTOVA MILENKA
Přeložila Růžena Ostrá, Atlantis, 184 stran

Autor je redaktorem časopisu Host.