S lékařkou a pěstounkou Dagmar Zezulovou o tom, proč děti kradou, o mocných sociálních pracovnicích a o čtyřech rodičích
„Připadala jsem si jako Sally z té legendární poradní rubriky,“ říká Dagmar Zezulová. Když před třemi lety napsala knížku o svých zkušenostech s pěstounskou péčí, spousta lidí se na ni obracela o radu, protože neměli kde najít informace. A tak založila občanské sdružení Děti patří domů, kde náhradní rodiče mohou najít pomoc. Ví sama dobře, že to je potřeba: vychovala s mužem šest dětí, z toho čtyři z dětského domova.
Jako první jste si v roce 1997 vzali do pěstounské péče Helenku, to jí bylo sedm let. Jaký byl váš život před tím?
Byli jsme taková standardní česká rodina, maminka, tatínek a dva kluci, chodili jsme do práce, měli jsme zahrádku, opravovali dům. Můj muž je původně letecký konstruktér, ale ta práce ho nenaplňovala, takže si postupem času dodělal peďák. To mi přišlo skvělé, on je opravdu dobrý táta a s dětmi to umí. Dneska je zástupcem ředitele na základní škole.
Když jste byli šťastná a zdravá rodina, proč jste si chtěli přibrat dítě z dětského domova a s ním i další starosti?
Vždycky jsem byla ten typ. Už na základce, když tam byl nějaký otloukánek, byla jsem ta, kdo mu zvedal sebevědomí, a snažila jsem se ho vytáhnout. Tenkrát jsem nevěděla, že se tomu říká…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
