Auto jako robot

Ve snímku Já, robot nasedne Will Smith do svého automobilu, řekne, kam chce jet, a upadne do sladkého spánku. Auto se mezitím samo vydá na cestu. Zní to jako science fiction, ale z technického hlediska k tomu už není daleko.

Řízení auta je hned po spánku, jídle a chůzi nejrozšířenější lidskou činností. Řada z nás řídí ráda, přesto si snad každý při zdlouhavé a nudné cestě po dálnici určitě položil otázku, proč se musí tak zbytečně namáhat. Vždyť automatický parkovací asistent už dnes funguje například ve vozech Lexus či Toyota Prius.

Automatické parkování přitom představuje jen špičku ledovce. Nejmodernější limuzíny značek BMW, Volvo či Mercedes-Benz obsahují řadu bezpečnostních technologií, které k automatickému řízení vozu nemají daleko. Mercedes v roce 2006 představil systém PRE-SAFE: senzory v autě dokážou automaticky rozpoznat blížící se kolizi a zároveň odhadnout schopnost řidiče na nebezpečí reagovat. Podle toho pak v několika desetinách sekundy před nárazem, kdy už by člověk nestačil nic podniknout, přebírají kontrolu nad vozidlem. Brzdy jsou automaticky stlačeny na maximum, nafouknou se pásy (aby se při nárazu nezařízly do těla) a auto provede další ochranná opatření. V některých vozech pak najdeme také pokročilé senzory, které umí ve dne i v noci detekovat objekty u krajnice a rozpoznají i chodce.

„Aby auto řídilo úplně samo? To se nikdy nestane,“ nekompromisně odvětil pán z BMW na nedávném autosalonu ve Frankfurtu. Technicky vzato to prý zas taková věda není, problém je však v legislativě. Za auto musí být někdo zodpovědný, nejlépe jeho řidič, takže ani zmíněný parkovací asistent vlastně nemůže být plně automatický. Auto dokáže buď samo točit volantem, nebo ovládat plyn, nikdy ale obojí najednou. Ve vozech Lexus například řidič vždy musí držet nohu na brzdě. Auto by to zvládlo i bez něj, za případnou škodu by ale pak mohly zodpovídat automobilky.

Výzkum plně automatických vozů přesto probíhá už od konce 70. let. Lídrem je v tomto směru Japonsko, kde se zaměřují hlavně na optimalizaci dopravy, ale kupodivu také Evropa. Evropská komise v letech 1987–1995 financovala více než miliardou dolarů projekt EUREKA Prometheus, kterého se účastnilo několik velkých univerzit a koncern Daimler–Benz. Výsledkem byla automatická limuzína, která dokázala s minimem lidských zásahů do řízení ujet přes 1600 km z Mnichova do Kodaně. Dosáhla rychlosti až 175 km/h. Výzkum přinesl poznatky, které se uplatnily i u „běžnějších“ vozů.

Moderní auta dostupná na trhu řidiče upozorní na přejetí čáry, umí udržet konstantní vzdálenost od vozů před sebou, rozeznávat a číst značky i objekty a navzájem komunikovat.

Tyto systémy využívá i projekt automatické dálnice, jenž se zrodil v polovině 90. let v USA. Počítá s jakousi neviditelnou magnetickou kolejnicí, po které jsou auta vedena v kolonách. Pokud na tuto „kolej“ najedou, automaticky se zařadí do kolony, jakési kolektivní umělé inteligence, která nad nimi přebírá kontrolu. Udržuje minimální vzdálenost mezi vozidly a optimální rychlost, díky čemuž se snižuje aerodynamický odpor a auta tak ušetří až čtvrtinu paliva (podobně jako když jedete za nákladním vozem). Zvyšuje se také plynulost dopravy. V koloně jsou povoleny pouze tři manévry – rozpojení kolony, spojení kolony a opuštění automatického pruhu, tedy přejetí do manuálního.

Ačkoli po technické stránce je automatická dálnice vyřešena a stála by jen o málo víc než klasická, prozatím nebyla kvůli legislativním překážkám nikde realizována. Zákony regulující silniční dopravu se ve většině vyspělých zemí opírají o tzv. Vídeňskou úmluvu o silničním provozu z roku 1968. Tato úmluva vyžaduje, aby řidič trvale ovládal své vozidlo a tím za něj také zodpovídal. Nicméně vzhledem k tomu, jak rychle vývoj technologií postupuje kupředu, si lze představit, že se zákony časem změní. Podobně jako v řadě dalších případů z poslední doby, ať už se jedná o genetiku, informatiku či jiné obory. Technologie jsou však mnohonásobně rychlejší než zákonodárci, a tak si budeme muset ještě chvíli počkat.

Autor je šéfredaktorem magazínu Hybrid.cz.