Česká zahraniční politika by mohla své harakiri ještě zvážit
Když člověk něco neudělá dobře, nemusí to hned být tragédie. Splete se každý. Když ale člověk udělá tutéž pitomost podruhé, nebo dokonce opakovaně, situace začíná být složitější. Dotyčný má pak možná nějaký hlubší problém, se kterým si neumí poradit.
Česko poslední dobou vystupuje na mezinárodní scéně právě jako takový nemotora. Pád vlády uprostřed předsednictví nás připravil o reputaci. Neratifikování smlouvy o protiraketovém radaru neskončilo blamáží jenom díky tomu, že Američané zvládli projekt potopit i bez nás. A zarputilé odmítání ratifikace Lisabonské smlouvy – dalšího zásadního dokumentu, jenž jsme vyjednali, podepsali a nechali neplatný ležet v šuplíku – může způsobit dlouhodobé, v tuto chvíli obtížně domyslitelné škody. Na mezinárodním kontě České republiky se zkrátka v krátké době nakupilo tolik chyb, že to už nemůže být náhoda.
Česká neohrabanost je navíc docela novinka. Zdejší politická reprezentace se ještě donedávna na nejzákladnějším směřování dokázala přes všechny rozpory shodnout. Celé dlouhé roky od revoluce jsme s výjimkou extremistů věděli, že chceme patřit na Západ a že k tomu, vzhledem ke své poloze, historii a limitovanému vlivu, potřebujeme členství v hlavních západních institucích, Evropské unii a NATO, okořeněné pokud možno co nejlepšími vztahy se Spojenými státy. I Václav Klaus říkával, že jiný osud než Evropská…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu