Táto, nebij mě!

Rodinné patologie Wojciecha Kuczoka

Bičík nebyl moc dlouhý, měřil kolem čtyřiceti centimetrů na délku, byl však silný a velký – gumový karabáč, tvrdý a uvnitř vycpaný. Žádná gumová hadička, po takové hadičce je bolest ostrá, řezavá, pálí, mizí však rychle jako kruhy na vodě, rozplyne se po kůži a je pryč. Bičík měl pevnou, hustou konzistenci, bolest byla zaručena již po prvním úderu; ve své podstatě pouze první úder vystačil na celý den, dokonce na déle, v podstatě ten první z řady řádných úderů by vystačil na celý život.“

Jak jednou napsal polský prozaik Jerzy Pilch, většina lidstva má za otce tyranské alkoholiky, psychicky narušené matky, prarodiče umírající v mukách a potomky odhodlané ke zločinu. Kniha Smrad Wojciecha Kuczoka, jednoho z nejtalentovanějších prozaiků mladé generace v Polsku, Pilchovo skeptické tvrzení tematizuje. Zavádí nás do nejmenovaného hornoslezského města, do patologického prostředí zdánlivě obyčejné rodiny z lepší střední vrstvy.

Mrtvé rybičky

Vypravěč, mladý K., má to nejhorší dětství, jaké si snad dovedeme představit. Žije pod neustálou drezurou otce, jehož nazývá „starý K.“, v tmavém chátrajícím domě spolu s otcovými vyšinutými sourozenci a hysterickou matkou. V podstatě nevychází ven, a pokud ano, pak snad jedině do školy (kde je šikanován). V létě si jiné děti hrají venku s míčem, zatímco on má zaracha. Když hledá útočiště u svaté zpovědi, narazí na pedofilního kněze. Dokonce i pobyt v léčebně pro astmatické děti se rychle mění v děsivý teror s každonoční „dekou“ od dýchavičných chovanců. Ze všeho nejhorší je však fyzické i psychické týrání ze strany otce, které je v knize popsáno do nejmenšího detailu.

To, co mají jiní spojeno s nejkrásnějšími chvílemi dětství (rodinné sešlosti, mikulášská nadílka, dárky od rodičů), tu vypravěč zařazuje do kategorie nejhorších pohrom. Když dárek od maminky, tak jedině mrtvé akvarijní rybičky. A od otce vadné petardy, které nevybuchují. Ačkoli Kuczok zdánlivě opakuje dobře známý postup „sondy do dětské duše“, obrací nakonec vše ve zdařilou satiru na rodinný život. V určitou chvíli totiž přestává být vypravěčovo bolestínství jen dojemné a stává se zdrojem situační komiky.

Pokud přistoupíme na autorovu ironickou hru, nejen že nepropláčeme už tak dost vlhký kapesník, ale začneme se dobře bavit. V průběhu děje se tak čtenářovy dojmy postupně mění od soucitu s bezbranným dítětem přes ironický odstup až v analýzu vypravěčovy (nyní už dospělé) choromyslné osobnosti silně poznamenané traumatem dětství. Mladý K. totiž vypráví dosti neuroticky, nechává nás sledovat pasáže plné drmolení, opakovaných pokřiků a povelů, ukrytých fobií, obsesivních popisů nástrojů vlastního utrpení (otcův bičík). Ne, mladý K. není masochista, mluví z něj nenávist a zoufalství. Vše se tu děje uvnitř, reálie Polska 80. a 90. let tu vystupují jen náznakově, za okny ponurého domu.

Jakisi wiercyni
Struktura románu – tři souvislé úseky časově označené jako Předtím, Tehdy a Potom – nám napovídá, že knihu můžeme číst také jinak: jako převrácený bildungsroman o dospívání chlapce, který však k ničemu nedospěje. O člověku, který se snaží stát skutečným umělcem, ale aby toho dosáhl, musí se distancovat, zbavit břímě vlastní rodiny, zapáchající rozkladem a starobou. Rodiny, jež se navíc skládá ze samých ztroskotaných umělců, kteří se rodinných pout zbavit nedokázali, a tak všichni stárnou ve svých rituálech, ve svých poučkách děděných z otce na syna, a čekají, kdy už přijde ten „lepší zítřek“. „Každý konec však začíná smradem“, mrtvolný puch pomalu sílí a vrcholí spektakulárním propadnutím se celého domu do žumpy i s jeho obyvateli.

Specifické hornoslezské nářečí s prvky němčiny i češtiny hraje v knize důležitou roli, stalo se také výzvou pro překladatelku Barboru Gregorovou: občasnou přímou řeč se odvážně rozhodla ponechat v originálním dialektu (s lehkou úpravou pravopisu a nahrazením některých zcela nesrozumitelných výrazů) a českého čtenáře vystavila riziku nepochopení. A tak třeba děd Alfons kárá svá neposedná vnoučata u nedělního oběda: „Co to je za jakisi wiercyni przi stole, jo sie pytom, czy mo kdosi glisty w rzici?“ V originále slouží dialekt spojovaný s nejnižšími společenskými vrstvami jako zdroj jazykové komiky, v českém překladu se budou dobře bavit spíše ti jazykově nadanější.

Román Wojciecha Kuczoka vzbudil v Polsku po vydání v roce 2003 zaslouženou pozornost kritiky i čtenářů, dočkal se překladu do sedmnácti jazyků. Když o rok později získal prestižní literární cenu NIKE, prodalo se jej rázem více než 50 tisíc výtisků. Už jen tento výčet dokazuje, že ve Smradu máme co do činění s jedním ze zásadních textů polské prózy poslední dekády.

WOJCIECH KUCZOK: SMRAD
Přeložila Barbora Gregorová, Havran, 176 stran

Autor je polonista.