Nejdřív to vypadalo, že se zakládá na další typický životopis jeho generace. I on měl být původně knězem, i on byl (v arcibiskupském konviktu v Příbrami) přistižen při četbě zakázané knížky, Ježíšova životopisu od Ernesta Renana, ve kterém stálo, že Ježíš byl hodný člověk a žádný Bůh. Také Durycha za to vyhodili, ale dál už to šlo jinak. Místo útěku od víry se nakonec dobral opačného rozhodnutí: bude věřit mnohem víc než ostatní, v tom to je. Rok před první světovou válkou vystudoval vojenské lékařství, na různých frontách pak čtyři roky poznával utrpení bez konce – v té době však už byl rozhodnutý, že se ve své víře nenechá ničím zviklat. A tak hrůzy, které u tolika jiných vedly k cynismu a rezignaci, stvořily Durycha lpícího na víře až zuřivě. Nic jiného neměl.
Vina je vždy nepochybná
Největší šok jeho života na něho však čekal až potom, v míru. Se vznikem republiky se probudil do úplně jiného světa. Povstalci nejdřív zbořili v Praze na Staroměstském náměstí Mariánský sloup, symbol katolictví, a pak zahájili rozklad církve jako takový. Durych nesouhlasil, nejdřív dokonce historicky: po Bílé hoře podle něj nenastalo žádné temno, jak o něm psal nyní nejvydávanější český spisovatel Alois Jirásek, ale náboženství se tehdy prostě vrátilo do původního stavu, ze kterého bylo kdysi vyvráceno husitstvím. A baroko nebylo dobou národního úpadku,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
