Krize kritiky

Měli bychom se důkladně zamyslet nad vztahem politiky ke vzdělanosti. Nikoho z nás, stávkujících studentů, na konci roku 1989 nenapadlo, že za 20 let se technokratická elita vymkne kontrole, obrátí se proti svobodnému bádání a učení a bude nutné znovu bránit jeden z principů svobodné společnosti: nezávislé vědění v největší možné rozmanitosti. Nejspíš to jediné, v čem může malá země vyniknout. Na pořadu dne je občanská bdělost vůči těm, kteří o tom rozhodují. Poradní orgány a agentury nejsou voleny, a přesto právě ony zhusta získávají nepřiměřený vliv. Neprodukují nezávislé a objektivní hodnocení, nýbrž reprezentují velmi konkrétní zájmy. V tomto kontextu jsou řeči o nelegitimních politických ambicích občanských aktivit směšné. Prožíváme krizi důvěry v racionalitu zastupitelského systému. Na školství a vědu nejsou peníze, ale nejrůznější vzdělávací agentury a pilotní projekty, přisáté na veřejné penězovody, prosperují skvěle. Dokola čteme o předražených zakázkách, zpackaných projektech, zmizelých milionech.

Humanitní a společenské disciplíny by měly vystoupit ze stínu stranických think tanků a mediálního banalizování a ujmout se role všestranného kritického oponenta. V otevřeném diskusním prostředí vytvořit kritický a vzájemně se korigující mnohohlas, nikoli nějakou utopickou doktrínu na způsob marxismu. Náročné zkoumání by mělo především odhalovat mocenské mechanismy dnešní „postdemokratické“ společnosti. Politologie by mohla méně normativně a více kriticky promýšlet postkomunistickou demokracii a politickou kulturu; hledat odpověď na problém krize důvěryhodnosti dnešních institucí. Sociologie by mohla například systematicky zkoumat, proč tzv. společnost vědění a vzdělání prožívá takřka permanentní krizi vědění a vzdělání; dále se zamyslet nad mechanismy dominance a korupce, fenoménem života na dluh, vlivem komunikačních technologií na mentality a jednání atd. A nejnovější historie by měla přestat dštít síru na poražený komunismus a v širokých souvislostech a s využitím poznatků příbuzných věd zkoumat, jak jsme se po jeho pádu stali, čím jsme. Netvrdím, že jmenované disciplíny nic z toho, co jsem tu vyjmenoval, dosud nedělaly, netvrdím ani, že by měly dělat jenom tohle, říkám jen, že by mohly ve vzájemné kooperaci rozvinout kritickou teorii. Samozřejmě s ohledem na problémy celé společnosti, nikoli jen samotných věd.

Příští týden píše Václav Cílek.