Hra o 500 miliard

Česko směřuje k tomu stát se supervývozcem elektřiny

Přestože se tato informace na titulních stranách médií ještě neobjevila, největší zákulisní rojení lobbistů se v současné době odehrává kolem zakázky na stavbu dalších dvou bloků Jaderné elektrárny Temelín. Přesně je to ještě „trochu“ jinak. Státní energetický gigant ČEZ poptává celkem pět jaderných reaktorů, kromě dvou pro Temelín ještě tři pro elektrárny, které ČEZ bude stavět v zahraničí. Mluví se celkově o 500 miliardách korun. Jde o gigantickou zakázku, největší v naší historii.

Úsvit penzistů

ČEZ je sice akciová společnost či obchodní firma, ale ze 70 procent je kontrolován státem. Vzhledem k tomu, že stát v oblasti jaderné energetiky bere na svá bedra důležitá bezpečnostní rizika, jedná se vlastně o státní zakázku svého druhu, a jisté je, že vliv politiků a státních úředníků na její průběh bude obrovský. Ve srovnání s ní bledne i superzakázka (tzv. Kalouskova) na odstranění ekologických zátěží za více než 100 miliard korun. O něčem takto gigantickém se v politice rozhoduje jednou za desetiletí.

Nule se v tuto chvílí blíží šance na to, že se zakázka neuskuteční nebo nerozběhne: poptávka po jaderné energii je v Evropě i ve světě na vzestupu. Elektrárny se budou stavět v Číně, Indii, Rusku, USA, Británii. Obnovují a navyšují se pochopitelně investice do „jaderné“ vědy, výzkumu a školství. Jaderné inženýrství, které především v Evropě a USA na pár dekád usnulo, je dnes taková důchodcovská profese, to se ale během několika let změní.

Slabé šance jsou ty politické. I kdyby se zelení nakonec dostali do parlamentu, do vlády by se nedostali, pokud by v otázce jádra neustoupili. Svět se zkrátka změnil a v Česku je navíc jaderná energetika na rozdíl od našich jižních a západních sousedů velmi populární. Zatímco v Německu, Rakousku a Itálii s jádrem váhají nebo ho odmítají, ČEZ je rozhodnut právě toho využít a vydělávat na vývozu elektřiny. Zatímco za první republiky jsme vyráběli boty a stroje, pro příští desetiletí zatím směřujeme především k tomu stát se evropským supervývozcem elektřiny.

Gigantická zakázka je naprosto zřejmým a zásadním způsobem důležitá pro budoucí směřování země: výsledek výběru může podstatně ovlivnit pozici České republiky v oblasti energetické závislosti na Rusku. Ta se buď dovrší, zabetonuje a uzavře, anebo se naopak o poznání uvolní.

Proč Rusové
Jak se lze podrobně dočíst v textu na straně 16, přicházejí v úvahu čtyři dodavatelé: z Ruska, Ameriky, Francie a Japonska. Slabinou Francouzů je, že jejich zakázku na výstavbu elektrárny ve Finsku provázejí hádky mezi investorem a dodavatelem, vzduchem létají disputace o miliardy eur. Japonce tento region nikdy v tomto ohledu moc nezajímal. Takže favorité jsou v tuto chvíli dva: americký Westinghouse a ruský Rosatom. A z nich dvou mají zatím navrch spíše Rusové. Důvody jsou zřejmé.

1. Majitelem bývalého podniku Škoda Jaderné strojírenství jsou Rusové. Firma stále patří mezi evropskou technologickou špičku. Nejen skrze ni se budou Rusové soustředit na argument, že u nás vytvoří maximum pracovních příležitostí. Možnosti Westinghousu jsou v tomto ohledu asi omezenější.

2. Rusko čeká obnova či výměna celé generace jaderných elektráren, Rusové budou asi stavět i v Číně a Indii a na této investiční vlně se může spláchnout i pět reaktorů pro ČEZ; bude slíbeno, že na dodávkách do Ruska budou participovat i české firmy. Rusové patrně budou schopni předložit cenově nejlepší nabídku.

3. Bude-li možné využít zázemí prvních dvou bloků Temelína, budou jí umět Rusové lépe využít.

4. Již brzy začne ruská firma Tvel dodávat do Temelína jaderné palivo.

5. Korupční schopnosti (bude-li jich vůbec třeba) jsou v Rusku nepochybně vyvinutější než u Američanů.

Nevzdát to
Česká vláda před pěti lety vyřadila ze soutěže o Unipetrol Kazachy s poukazem na to, že představují bezpečnostní riziko. S vysvětlováním se ani moc namáhat nemusela. Mohla by si totéž dovolit (nebo nějak nastavit) v případě Rusů a ČEZ? Asi těžko. V takovém případě by se Rusům mohl snadno rozbít ropovod či plynovod nebo by mohli zavřít kohoutek. Jakoby náhodou by mohlo v téže době hrozit, že RWE prodá Transgas Gazpromu a polská PKN Orlen Českou rafinérskou Lukoilu. A co kdyby Rusové přestali chtít dodávat plyn do plynových elektráren, které chystá ČEZ? Skoro to vypadá, že jsme v pasti.

Přesto nebuďme fatalističtí. Westinghouse (například) pořád může předložit lepší nabídku. A pro nás může být představa silné ruské přítomnosti impulzem ke dvěma úvahám. Zaprvé se můžeme uskromnit jinde a rozhodnout se, že naše priorita je budovat alternativní cesty například pro plyn, a to z jihu i severu. Pokud české společnosti bude na oslabení ruského vlivu záležet, musí být sama ochotna investovat do přístavních terminálů například v Polsku či Slovinsku a do dalších plynovodů.

Ale hlavně: Rusko dnes ani zítra nebude vyvážet komunismus, ale svoji hezkou právně-politickou kulturu, aby se tu ruští podnikatelé cítili jako doma. Česká společnost se však může bránit: i s posilujícím ruským ekonomickým vlivem může vše nakonec dopadnout dobře, když vezmeme vážně boj s korupcí, když si za prioritu vytyčíme transparentnost vládnutí, když naše pravidla budou „západní“ a budou i „západně“ dodržována. Když budeme mít opravdu nezávislou justici a právo pro mocenské elity stejně přísné jako pro obyčejné lidi. Rusové tu pak mohou působit, ale je naše věc, jestli pravidla zůstanou naše. Nejhorší by bylo lehnout si na záda a vzdát to.

Více v textu na str. 16–18.