Feťáci bílého šumu

Kapela Japandroids je nejlepší kytarový debut roku

Pokud by k nám Japandroids přivezl nějaký uvědomělý promotér třeba do strahovského klubu 007, publikum by bylo rozděleno mezi starší čtyřicátníky, kteří byli naposledy na Sonic Youth, a mládež konzumující veškeré nové americké kytarovky. První by dostala energie kapely, její uvěřitelná vůně undergroundu. Druhé pak jakýsi cool moment, kvůli kterému se teď podobné kapely poslouchají už z povinnosti, pokud se nechcete společensky degradovat. Obě cílové skupiny by si ale mohly být jisté, že moc lepších věcí než Japandroids mohou jen těžko dostat.

Nejkrásnější póza dneška
Kdyby byli Japandroids z Los Angeles a motali se kolem komunitního klubu Smell, což je místo, kam dříve nebo později zabloudí všechny kapely a projekty, které mají něco společného s uměleckými koncepty hluku, tak by všechno přesně souhlasilo: mezi HEALTH, No Age, Abe Vigoda nebo The Mae Shi by zapadli jako tavený sýr mezi ostatní mléčné výrobky v chladicím pultu. Jenže oni jsou z Kanady, země, kde se místo jejich agresivní emoce vyskytuje spíše éterický smutek, jako když se v depresi koupete v bazénu.

Jejich debutové album Post-Nothing vyšlo už v dubnu na rodinném labelu Unfamiliar, všem se ale líbilo natolik, že jiný a mnohem větší label Polyvinyl v srpnu usoudil, že je třeba desku distribuovat po…