Politici přemýšlejí, co dál, když český prezident nepodepíše Lisabon
Předposlední zářijová středa, krátce po jedenácté dopoledne. V prázdné senátní restauraci na pražské Malé Straně sedí naproti sobě jediní dva hosté a rozmlouvají. Anglicky. Z jejich ztichlého hovoru lze sem tam zachytit jednotlivá slova. „Česká ratifikace“, „volby v Británii“ a pak „mess“ – chaos. Po půl hodině jeden z mužů odchází. Druhý zůstává a objednává si oběd. Senátor ODS Jiří Oberfalzer právě poskytl další z vyžádaných audiencí – tentokrát si o ni řekl německý velvyslanec. „Ptal se na naše úmysly. Na to, jakou má u nás Lisabon perspektivu,“ říká senátor. Odpověď na tyto dvě otázky dnes nezajímají jen diplomatovy nadřízené v Berlíně, ale vlády hned šestadvaceti evropských států. A úplně nejvíc by měla zajímat bližší rádius – Oberfalzerovy krajany.
Nesnesitelná lehkost senátorská
Ta píseň je známá. Lisabonská smlouva, kterou sedmadvacet vlád včetně české sepsalo a stvrdilo jako potřebný návod pro další fungování Unie, už prošla ve čtyřiadvaceti zemích. Chybí irský, polský a český souhlas. Irové jdou tento pátek k opakovanému referendu, a pokud se potvrdí průzkumy, řeknou většinově „ano“. Polský prezident
Lech Kaczyński
v takovém…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
