Příběh neradostného dětství

V poslední době jsme si zvykli očekávat mnohé od knih z menších literatur, zejména pak z těch jižně či východně od našich hranic. Není to vůbec náhoda, má to svou logiku. Takové knihy mají výhodu, že se nerodí ve spěchu, který (nutně) provází překlady z velkých světových literatur. Jsou plodem pečlivého výběru a jejich překlad je zpravidla svěřován zkušeným profesionálům, a nikoli zapáleným začátečníkům – jak tomu bohužel tak často bývá u překladů z angličtiny. Výjimkou z tohoto pravidla není ani Bílý král, druhá kniha maďarského prozaika Györgye Dragomána (1973).

Naděje i nejistota

Zčásti autobiografická kniha není ani tak románem v pravém slova smyslu jako spíš sledem několika obrazů, v nichž autor zachycuje ponurou realitu osmdesátých let v rodném Sedmihradsku. Jednotlivé obrazy spojuje osoba vypravěče a příběh jeho neradostného dětství. Vypravěčův otec, významný akademik a syn prominentního komunistického funkcionáře, se nejprve proti vůli svých rodičů oženil a potom zapojil do disentu.

Čtenář se s ním setkává v okamžiku, kdy ho tajná policie zatýká a odváží na nucené práce na Dunajský kanál: „Taky jsem moc často vzpomínal na to loučení, na to, že jsem tátu viděl naposledy, když pro něho přijeli ti jeho kolegové takovým tím šedivým mikrobusem, právě jsem se vracel ze školy, když se chystali odjet, ani bysem se s nima nesetkal,…