Pokažené plány

Pracovníci čekají na letištích. Někteří odlétají, aby si relativně slušně vydělali, další se vracejí do chudé mateřské země, která exportuje hlavně lidi. Tyto známé obrazy globálního trhu práce na počátku jednadvacátého století začínají blednout, protože v ekonomice přituhuje. A to jak v zemích, které migranty přijímají, tak (zčásti kvůli tomu) v zemích, které je vysílají.

Vezměte si například osud „Kluků a holek z Kigezi“, skupiny mladých zaměstnanců, většinou vysokoškoláků, kteří se každý měsíc scházejí, aby si popovídali o životě v Londýně. Pocházejí z jižní Ugandy, z oblasti charakteristické zelenými pahorky a všudypřítomnou bídou, a nad grilovaným masem si spolu obvykle vyprávějí o komunitních projektech v Africe anebo si porovnávají svá realitní portfolia.

Dnes mezi nimi panuje mnohem pochmurnější nálada. Několik jich pracuje ve zle postiženém londýnském finančním sektoru. Ještě před šesti měsíci si mohli právem myslet, že mají zajištěnou budoucnost, ale po vypuknutí nejhorší finanční krize od třicátých let minulého století se začala šířit nejistota. Jedna žena se po čtyřech letech studia a práce chystá odjet domů do Ugandy. Další je vystresovaná, protože její zaměstnavatel stáhl nabídku na stálé pracovní místo. Lidé, kteří do Londýna přiletěli teprve nedávno, si stěžují, jak těžké je najít práci, dokonce i podřadnou.

Dávky za návrat

Všechny…