Mé šovinistické ucho

Dubravka Ugrešič

(1949 v Záhřebu) je chorvatská spisovatelka, žije v Amsterodamu. Čeští čtenáři znají její vynikající eseje z knihy Kultura lži – pokus vysvětlit chorvatskou (jugoslávskou) tragédii (1999).

Hranice mezi soukromým a veřejným začala být v dnešní době, kdy se každý bez skrupulí žene za seberealizací, neostrá. Kdysi žil jednotlivec s pocitem, že je na veřejnosti pozorován, a tento vnější tlak ho nutil mít osobní pocity pod kontrolou. Dnes hrozí, že se tato povinnost obrátí ve svůj opak. Ulice se stává jevištěm vlastního já – svoboda, kterou si člověk vybírá, se tak stává nesvobodou jiných.

Pochoduje směrem ke mně jako voják v plné zbroji, mašíruje po imaginární křivce s batohem na zádech, uši zacpané iPodem. Sluneční brýle znemožňují jakýkoli zrakový kontakt. Tělo používá jako neviditelný sněžný pluh, jímž před sebou odhrnuje sníh. Podřízeně ustupuji bokem.

Zatímco stojím v obchodě u pokladny, do ucha se mi bolestně zavrtá volání muezzina. Otočím se a vidím drobnou ženu v dlouhé džínové sukni, na nohou sandály vyzdobené korálky, na hlavě šátek. Vyndává z kabelky mobil a něco na něm stiskne. Možná jí mobil připomíná, že je čas modlitby, pomyslím si smířlivě. Ale pak mé ucho provrtá další nový zvuk: mladá Číňanka za mnou vřískne do mobilu něco nesrozumitelného. Jak se ty pronikavé hlasy Číňanek a Maročanek podobají,…