Editorial

Česká veřejnost žila v posledních dnech v obavách o život Václava Havla, aby ji pak zaskočilo úmrtí jiné osobnosti, architekta Jana Kaplického (viz stranu 7). Smutná zpráva se proměnila v bizarní diskusi o tom, kdo může za jeho smrt. Dokonce probíhaly ankety, kdo nese největší vinu. Tradičně se vyrojily názory, že za skon velikána mohou malí lidé, typičtí Češi apod. Nenechalo na sebe čekat ani nesmyslné srovnání s uštváním Karla Čapka v roce 1938. To je oblíbený kalibr, který se naposledy objevil na konci loňského roku při obhajobě Milana Kundery. A i tehdy znělo, že malí, ubozí, nicotní lidé si dovolují atakovat největšího spisovatele druhé poloviny 20. století.

Je to nelogická úvaha. Je skutečně malé, když se někdo odváží kritizovat všeobecně uznávané osobnosti? Není spíše malé to, když někdo uvažuje tak, že jsou mezi námi nedotknutelní velikáni?

Útoky na návrh knihovny Jana Kaplického byly nevybíravé a většinou hloupé. No a co? Lidé, kteří se pohybují ve veřejném prostoru, na to musí být bohužel připraveni. A nejen u nás. Slušní kritici pak nemohou a ani nesmějí přihlížet ke zdraví či stáří těch, o nichž referují. Skon pana Kaplického je osobní i kulturní tragédie, ale se zdejší debatou nemá vůbec nic společného.

A i s tou „malostí národa“ je to značně relativní, což dokazuje „malá&“…