Lidé, kteří zanechali v minulosti srovnatelnou stopu jako on, mívají v jednom ohledu podobné životopisy: skoro všichni získali vědeckopedagogické hodnosti, docentury a nejčastěji profesury. Jan Slavík stál bokem. Ať už s ním profesorští současníci souhlasili (Masaryk) nebo vedli spory (Pekař), jeho myšlení i ty nejlepší z nich zaměstnávalo. Přitom proti nim stál, formálně vzato, pouhý gymnaziální profesor, později úředník a nakonec psavý historik a publicista. Odtud, zdola, jako nezávislý jednotlivec, se celý život věnoval totalitním režimům, těm nejhorším, jaké kdy vznikly. David proti Goliášovi.
Co s tou revolucí?
V roce říjnové revoluce působil jako pedagog na Kladně, které tehdy zrovna pracovalo na tom, aby získalo přívlastek „rudé“. V prosinci 1920, po zabrání Lidového domu v Praze, se z Kladna organizovala generální stávka, městem rázovaly revoluční hlídky jako o tři roky dříve v Petrohradě a v pochodu na Prahu tehdy zfanatizovaným dělníkům zabránila jenom policie tím, že 1500 nejaktivnějších z nich pozatýkala. Když byla kladenská revoluce ještě na vzestupu, začal Slavík tamním dělníkům přednášet o Leninovi a říjnu – ovšem jinak než
Alois Muna
nebo
Antonín Zápotocký
, kteří revoluci vedli. Jednou se o to s vůdcem Zápotockým před povstalci pohádal. O ruské revoluci, říkal Slavík, skoro…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
